Weasley?

14. Weasleyovi

„Nemůžu přece jenom letět na koštěti?" zeptala jsem se už počtvrté a ne moc nadšeně se podívala na krb před sebou, ve kterém žhnuly smaragdově zelené plameny.

„Ne zlato. Tohle je rychlejší," zavrtěla hlavou moje matka. „Nezapomeň, že čím dřív do toho krbu vstoupíš, tím dřív uvidíš dvojčata." Tohle byl přesvědčivý argument. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do letaxového ohně. Chvíli mi trvalo, než jsem se i s kufrem, koštětem a klecí s Lailou vpasovala do krbu.

„Uvidíme se až příští rok," připomněl mi táta. „Tak nezapomeň psát."

Přikývla jsem a pak pronesla zřetelně pevným hlasem: „Doupě."

Vznesla jsem se do vzduchu a cestou míjela další a další komíny. Udělalo se mi trochu nevolno, ale bylo to pryč, stejně rychle, jako to přišlo. Pak jsem dopadla na pevnou zem.

Vylezla jsem z krbu. Byl maličko prostornější, než ten náš doma. Ale asi to bylo tím, že Weasleyovi měli hodně dětí, zatímco já byla jedináček.

Nemotorně jsem se vymotala ven a přitom se stihla praštit do hlavy o krbovou římsu a shodit z ní dvě pánvičky, které s hlasitým třískotem dopadly na zem.

Rychle jsem je začala sbírat, ale to už se z kuchyně ozval dupot a rozčilený hlas. „Zase. Už zase. Ti dva uličníci musí pořád dělat rámus... U Merlinových vousů, Vero. Ty už jsi tady."

„Neříkal někdo Veřino jméno?" ozval se seshora Georgův hlas.

„Jdeme to prozkoumat, pojď," přidal se Fred.

Uslyšela jsem klapot nohou po schodech a za chvíli už kluci vběhli do místnosti. „Vero." Objali mě a začali mluvit jeden přes druhého.

„Jsme tak rádi, že jsi přijela."

„Ale nemáme dost místa a tak musíš být v pokoji s Ginny."

Jako na povel do jídelny vtrhla rusovlasá dívenka, kterou jsem už viděla, když přijížděli z Bradavic.

„Mami," vypískla. „Neviděla jsi Rona? Mám podezření, že mi sebral deník."

Náhle se v krbu zablesklo a v jídelně přibyl další člověk- pan Weasley. Oprášil se a prohlédl všechny přítomné. Zrak se mu zastavil na mé osobě.

„Vero," zvolal a objal mě. „Rád tě opět vidím. Máš to pro mě?" při našem posledním setkání na Ministerstvu mě Arthur poprosil, abych mu vyvolala fotky s dvojčaty, které jsem udělala v Bradavicích.

„V téhle místnosti začíná být těsno," vykřikla paní Weasleyová. „Fred s Georgem odnesou Veře věci do pokoje k Ginny. Ginny, Ron je venku a odtrpaslíkovává zahradu a ty, Arthure, si s drahouškem Verou vyřiď, co potřebuješ."

Dvojčata se chopila mých zavazadel a táhla je nahoru. Ginny zmizela ven a paní Weasleyová se opět odebrala do kuchyně.

Vytáhla jsem z příruční tašky obálku a podala ji Arthurovi. Ten si ji spokojeně zastrčil do kapsy hábitu a odešel za svou manželkou.

Rozhlédla jsem se po jídelně a pohled se mi zastavil na zvláštních nástěnných hodinách. Měli devět ručiček a na každé z nich bylo napsáno jméno člena rodiny. Sedm ručiček ukazovalo na políčko DOMA, ale dvě z nich byly na PRÁCE.

Naklonila jsem hlavu a přečetla si jména. Charlie. Bill.

Charlieho jsem poznala minulý rok a jevil se mi velice sympatický. Sdílel se mnou velkou vášeň pro famfrpál. Dokonce mi půjčil vlastní koště, aby si mohla zahrát. O Silvstrovské oslavě mi prozradil, že chce jet do Rumunska studovat draky a to se mu zřejmě podařilo uskutečnit.