Weasley?

30. Zrcadlo z Erisedu

Obrátila jsem se v posteli na druhý bok a naslouchala spokojenému oddechování svých spolužaček. Zrak mi mimovolně sjel k Anette, která se ze snů usmívala.

Zavřela jsem oči a přemýšlela. Za jeden den jsem stihla mít podivný sen, naučila se bruslit a dopomohla Fredette k tomu, aby se stala skutečností.

Zatáhla jsem závěsy kolem postele a konečně se také propadla do říše snů.

Stála jsem u okna jednoho z Londýnských bytů a upřeně pozorovala slunce, které zapadalo za vysoké budovy a Big Ben.

Vzápětí se ozval cinkot klíčů a vrzání dveří. "Jsem doma, zlato," ozval se od vchodu mužský hlas a hned potom mě zezadu objaly dvě silné ruce. Musela jsem se usmát. "Šla jsi za lékouzelníkem, jak jsem ti říkal?"

Pouze jsem nehlasně kývla.

"A přišel na příčinu toho, proč pořád zvracíš?"

"Ano," řekla jsem nervózně a kousla se do rtu. "Víš, no... Jsem těhotná."

Oči se mu rozzářily radostí. "Ach můj bože," zašeptal. "Já budu mít dítě. Ty nosíš moje dítě. My budeme mít miminko." Říkal to, jakoby snad nemohl uvěřit, že je to pravda.

"Přesně tak," zasmála jsem se vesele. "Já budu máma a ty budeš táta."

"A už jsi začala vymýšlet jména?"

"Když to bude holka, Anette," zašeptám. "Ale to klučičí jsem chtěla nechat na tobě, i když nejspíš vím, jaký zvolíš."

Nepřítomně kývl a smutně se usmál. "Taky mi chybí. Jeden i druhý," jemně mě políbil na čelo a pohladil po zatím ještě štíhlém břichu. Chvíli jsme tak nehnutě a beze slov stáli a vzpomínali. "Ano," pronesl nakonec zamyšleně. "Bude to Fred."

"Já věděla, že to řekneš," vzhlédla jsem k němu. Usmál se, tentokrát už vesele a něžně mě políbil.

"No jo, ty můj Vševěde," zamumlal mi do rtů. "Miluju tě, Vero."

"Taky tě miluju... Georgi."

Prudce jsem se posadila na posteli a zrychleně dýchala. Co to do Merlinových starých kalhot bylo? Moje sny začínaly být každým dnem divnejší.

"No ne, budoucí paní Weasleyová se ráčila probudit?" ušklíbla se z vedlejší postele Anette, zatímco si oblékala kalhoty.

"Komu to říkáš," pronesla jsem překvapeně, "když před sebou nemáš zrcadlo?"

Vědoucně se usmála a mojí poznámky si vůbec nevšímala. "Ale notak. Hluchá nejsem, na vlastní uši jsem slyšela, jak jsi ze spánku zamumlala: Taky tě miluju, Georgi."

"Byl to jen sen," zavrčela jsem a hodila po ní polštář. Pouze se zasmála a vypadla z ložnice.

Sklesle jsem si povzdychla a oblékla se do normálního oblečení.

Jen, co jsem skončila se snídaní, vzala jsem rozečtenou knihu a vydala se do knihovny, kde byl vždycky klid a ticho. Jenomže jsem cestou narážela na mnoho lidí, kteří šli vždycky v párech. Ani jsem sama nevěděla, co mě tak naštvalo a nasupeně si sedla do jednoho křesílka v knihovně.

Vyndala jsem z knížky kousek papíru, který jsem používala jako záložku a pustila se do čtení. Děj byl natolik poutavý, že jsem si ani nevšimla osoby stojící vedle mě. Zaregistrovala jsem její přítomnost, až když promluvila.