Weasley?

15. Příčná ulice

Nastal poslední den prázdnin. Bylo časné ráno a celé doupě ještě vyspávalo. Až na jednu dívku.

Tiše jsem se proplížila kolem ložnice manželů Weasleyových a vstoupila do pokoje dvojčat. Dnes jsme měli všichni jet do Příčné ulice dokoupit si školní potřeby. Paní Weasleyová řekla jasně, že v osm budou vyrážet, ale já věděla, že si kluci přispí a budou tak zdržovat.

Celý večer jsem proto vymýšlela, jak bych je z postele dostala hned napoprvé, a pak jsem na to přišla.

Nad jejich hlavami byly u postele přidělané poličky. Na každou z nich jsem umístila kyblík se studenou vodou. Od nich jsem pak natáhla provázky až ke klice, kde je přivázala. Nakonec jsem se protáhla úzkou škvírou mezi dveřmi a rámem dveří a zavřela.

Odcupitala jsem do svého pokoje, abych si ještě chvilku pospala, než budu muset doopravdy vstávat.

V sedm hodin mi někdo jemně zatřásl ramenem. „Vero," zašeptala Ginny. „Vero, vstávej."

Otevřela jsem oči a posadila se na posteli. Nespala jsem, pouze odpočívala. Na rudovlásčin pokyn jsem se převlékla a spěchala za ní do jídelny, kde už seděli všichni členové rudovlasé rodiny, kromě Freda a George.

„Percy," oslovil pan Weasley svého, v domě momentálně nejstaršího syna. „Dojdi vzbudit své bratry, prosím."

„Ovšem, tati," řekl chlapec ochotně a vyběhl schody.

Začala jsem nahlas odpočítávat. „Tři, dva, jedna..." V tu ránu se seshora ozval rámus, překvapené výkřiky a Percyho smích.

Zanedlouho slezli všichni tři dolů. Percy se otřásal ve vlnách potlačovaného smíchu. Za ním šla dvojčata s úplně mokrými vlasy a vypadala dost naštvaně. Ginny se při pohledu na ně rozesmála a panu Weasleymu zacukaly koutky. Já se na ně jen s nevinným zájmem dívala.

Kluci ovšem okamžitě poznali, kdo jim nepříjemně studené probuzení připravil. Vrhli po mně nešťastné pohledy, které znamenaly jediné - proč?

V očích mi zahrály veselé jiskřičky. Mile jsem se usmála a naklonila hlavu na stranu. Tím jsem jim odpověděla - proč myslíte?

Okamžitě to pochopili a dál se věnovali své snídani.

Z kuchyně se konečně vynořila paní Weasleyová. Překvapeně se na své syny podívala, ale nijak to nekomentovala. Pouze lehce mávla hůlkou a vysušila dvojčatům vlasy. Ti se na ní vděčně usmáli.

Po jídle jsme se seskupili u krbu. Ucítila jsem, že jsem se neměla tolik nacpat. Cestování letaxovou sítí pro mě bylo víc, než nepříjemné.

„Vero?" ozval se Arthur. „Tvůj otec říkal, že ti let skrze krby nedělá dobře."

„Mluvil pravdu," přikývla jsem ne moc nadšeně.

„Dobře. Poletí s tebou George a dá na tebe pozor. Molly, Ginny, vy jdete první." Obě rudovlásky vešly do krbu, ve kterém žhnul zelený oheň. Paní Weasleyová něco zamumlala a vmžiku byly pryč. Po nich zmizel i Percy a Fred.

Já s Georgem jsme byli na řadě. „Nepozvracej mě, jo?" zašeptal George.

„Nesnadný úkol, kamaráde," odpověděla jsem stejně tiše. Kolem nás tančily smaragdové plameny, které vůbec nepálily, jen trochu lechtaly.

„Příčná ulice," vykřikl George a mně se okamžitě zamotala hlava. Semkla jsem víčka pevně k sobě a přitiskla se blíže k chlapcovi.

Odtrhla jsem se až po dosednutí na pevnou zem. Stále mi bylo trochu nevolno, a tak jsem se opřela čelem o studenou zeď a prudce oddychovala. Po chvilce se objevil i pan Weasley s Ronem. Když mě uviděl tolik zuboženou, zatvářil se soucitně. „Tobě to vážně dělá špatně, co?" poznamenal a vytáhl mě na nohy. „Jako první do banky."