Weasley?

45. Pokud rány zcelí čas

Po komentářích u minulého dílu jsem se rozhodla původní obsah kapitoly trochu přepsat, protože (buďme upřímní), ani mě by prvotní část moc nepotěšila. To ale neznamená to, že to bude úplně o něčem jiném. A pro příště prosím, nepište mi výhružky, jsem docela citlivá osoba a hodně věcí mě rychle rozruší. Snad se tahle přepsaná kapitola bude líbit.

Enjoy it. Baru <3

Parker's p.o.v.

Ta Colettina oslava byla skvělá příležitost pro to, aby byla Vera jen moje. Stačilo jen mírně opít její údajnou lásku a přistrčit k ní nějakou holku. Ale muselo se to promyslet daleko líp. Koho bych tam měl přistrčit?

Nakonec jsem vymyslel ten nejgeniálnější plán v dějinách naší rodiny. Annika měla už odmala slabou mysl a já byl (přiznejme si to) hajzlík po svém otci. Stačilo jen pronést kouzlo Imperius a poslouchala mě jako psík.

Nejdřív jsem jí přinutil, aby George pozvala na tu párty, a pak, aby mu do dýňové šťávy přilila trochu ohnivé whiskey. Rozdíl se nedal poznat.

U posledního kroku jsem stál schovaný za čokoládovou fontánkou, přímo naproti Georgovi s Anni a bedlivě pozoroval kdy Vera projde kolem. Musim říct, že jí to trvalo věčnost, ale nakonec...

"Polib ho," nakázal jsem svojí nevlastní sestře, když se havraspárská princezna přiblížila. A Annika pod vlivem kouzla udělala přesně to, oč jsem žádal.

George překvapením vyvalil oči a ani se překvapením nestačil odtrhnout. Možná to byla trošku i vina toho alkoholu. Veře mezitím vhrkly slzy do očí, otočila se na podpatku a bleskově zmizela tam, odkud přišla.

Zrušil jsem kouzlo Imperius a vyběhl za ní. Na podpatcích, které měla, nebyla žádná sranda vybíhat všechny ty schody, a tak asi v polovině zakopla a svezla se na zem.

Ušklíbl jsem se a nasadil zmatený výraz. "Co se ti stalo?"

Vera's po.v.

Nemůžu tomu uvěřit. Tomu, co jsem viděla a taky svojí hlouposti.

Jak jsem si mohla myslet, že třeba počká, až oba dospějeme k rozhodnutí, že bychom spolu měli být? Jak jsem mohla být tak hloupá? A jak je možné, že si vybral zrovna Anniku? Chce být snad svému bratrovi podobný i ve vkusu na holky?

Moji mysl zaplavily slzy a nejasnosti, že jsem si ani nevšimla, že se ke mně někdo blíží.

"Co se ti stalo?" ozval se Parkerův hlas pod schody, na kterých jsem se posadila. No fajn, zakopla jsem...

Smutně jsem se usmála a otřela si slané kapky z tváří. "Ale nic," zavrtěla jsem hlavou.

"Je to kvůli Georgovi a Annice, že ano?"

Znovu jsem ucítila, jak mi voda zaplavuje oči a svěsila jsem hlavu, do které se mi vryl ten okamžik, kdy jsem je viděla spolu. Jakoby se mi vysmíval, že jsem nešla dál.

"Proč to jen tak hrozně bolí?" zašeptala jsem zlomeně.

Parker si ke mně přisedl a opatrně mě objal kolem ramen. Byla jsem vděčná za to, že tam byl se mnou a utěšoval mě.

Každý, kdo říká, že láska je růžová, milá a hodná víla, tak se velice mýlí. Láska je krutá, zlá, vypočítavá čarodějnice, která hledá každou skulinku pochybností, aby vás skrze ni zničila.

"Možná to měl být signál," nadhodil můj společník a já nechápavě zamrkala. "Možná ti dává najevo, že byste oba měli jít dál."

"Možná ano, ale.." Nestihla jsem dokončit větu, neboť jsem po schodištěm zahlédla záplavu rudých vlasů.

Alkoholem posilněná mysl se rozhodla během vteřiny. Otočila jsem se hlavou k Parkerovi a políbila ho. Ale jen krátce. Pak jsem obrátila zrak pod schody.

George tam stál a vyčítavě na mě hleděl. A možná snad i trochu smutně a nechápavě.

Zvedla jsem se ze země a vzala Parkera za ruku. Udivovalo mě, jak poslušně mě následuje. Pomalu jsem scházela schody, až jsem Georgovi stála tváří v tvář.

Chvíli jsme na sebe beze slova zírali. Ale nebylo to takové to hezké koukání do očí, při kterých jsme mezi sebou cítili zvláštní napětí.

Ne. To se vytratilo a nahradila ho prázdnota. Trvalo docela dlouho, než někdo z nás promluvil, nakonec jsem ten odvážlivec byla já.

"Jen jsem ti chtěla říct, že s Annikou tvoříte krásný pár a že vám přeju, ať vám to vyjde. Alespoň jsme si oba vyjasnili, že je čas jít dál," snažila jsem se usmát co nejupřímněji, ale netuším, zda se mi to povedlo.

Ten jeho spalující pohled už jsem víc nemohla vydržet. Sklopila jsem zrak k zemi a rychlejším krokem se vydala někam pryč.

Pryč od něj. Pryč od nesplněných snů. Pryč od všech lží.

George's p.o.v.

Těch pár slov, které Vera pronesla se mi jako ocelová dýka zabodlo do srdce a mučelo mě bolestí, kterou jsem do té doby neznal.

Vůbec jsem nechápal, co to do Anniky vjelo. Když jsem jí odstrčil, zatvářila se dost zmateně, jako by nemohla uvěřit tomu, že něco takového udělala.

Ale bylo mi jasné, že nás Ver musela vidět. jinak by mi nic z toho neříkala. Možná se snažila tvářit šťastně, ale úsměv je jen zástěrka.

Už odmala jsem se učil dívat se lidem do očí, abych poznal, jak se opravdu cítí. A bolest v jejích očích byla nevyslovitelná.

To mě jen utvrdilo v tom, že ke mě stále něco cítí a je to možná silnější než tehdy. 

Ztěžka jsem se posadil na místo, kde před chvílí seděla ona, dal si hlavu do dlaní a nechal slzy, aby mi v tichosti stékaly po tvářích.

"Georgi?" ozval se přede mnou Anničin hlas. "Omlouvám se ti. Já... vůbec nemám tušení, co se stalo, měla jsem v hlavě prázdno a najednou BUM! Líbám se s tebou. Jakoby mě někdo celou dobu ovládal..."

"Klid," zarazil jsem ji. "To je v pohodě Annete, ehm, totiž Anni. Promiň, jsi Anette hrozně podobná."

"Nic si z toho nedělej," usmála se mile. "Hodně lidí mi říká Anette, a ani se neopraví." Klekla si vedle mě a mírně naklonila hlavu na stranu. "Před chvílí jsem viděla bráchu, jak se drží za ruku s Verou a něčemu se směje. ty jsi věděl, že se dali dohromady?"

"Dá se říct, že jsem to zjistil na začátku jejich vztahu," řekl jsem kysele.

"Myslela jsem, že se Záhadou jednou skončíš ty. Vždyť jste něco jako ideální pár. Ona klidná prefektka, a ty třeštící vtipálek. Protiklady se přece přitahují, tak v čem je problém?"

"Sama mi řekla, že je načase, abychom šli oba dál. Měl bych si najít přítelkyni, aby to nebylo trapný." V tom mi v hlavě cinknul nápad a já se s uličnickým výrazem otočil na Anniku.

Ta mě chvíli nechápavě pozorovala, pak vytřeštila oči a začala divoce vrtět hlavou. "Tak na to zapomeň. Vždyť se mezi námi ani nic nestalo."

"Anni, notak," přemlouval jsem jí. "Stačí to jen předstírat."

"Holky mě budou nenávidět, vždyť jsem nejoblíbenější holce školy takřka vyfoukla kluka."

"Myslím, že to Ver brzy uvede na pravou míru. Odteď to už nejspíš nebude Vera a George. Teď už bude jen Vera a jen George. A bude nejspíš jen na času, jestli zcelí rány osudu. A já a ona zase budeme my."