Weasley?

63. Návrat do Bradavic

Seděla jsem u jídelního stolu a vyhlížela ven na ulici. V celém domě byla tma, protože všichni ostatní už dávno spali. Já však usnout nemohla.

Sevřela jsem v dlaních pevněji svůj hrnek s kouřícím čajem a snažila se jeho teplo dostat i do celého svého zmrzlého těla.

Venku se na okolí snášely husté provazce deště, každou chvíli hřmělo a v dáli se čím dál tím víc častěji objevovali blesky.

Jeden dokonce byl tak blízko, až jsem sebou trhla a opařila se svým čajem, ale zároveň ozářil jakousi vysokou postavu, která stála uprostřed ulice a zírala na náš dům.

Když jsem trochu přimhouřila oči a pořádně si prohlédla její rysy, zjistila jsem, že se jedná o Kingsleyho.

Ten se vzápětí vydal ke vchodovým dveřím našeho domu.

Odložila jsem svůj zpola vylitý nápoj na stůl a spěchala mu naproti. Ozvaly se tři tupé rány na dveře.

"Kdo je tam?" zeptala jsem se ze zvyku, kvůli bezpečnosti.

"Tady Kingsley," ozval se, jak jsem předpokládala. "A nerad bych na tom dešti zůstával déle, než je nutné, slečno Singrová, takže si prosím pospěšte."

"Kdo mi sdělil zprávu o smrti mých rodičů?"

"Ehm, myslím, že to byl Moody, ne? Ale byla u toho i Tonksovaá, takže si nejsem tak úplně jistý."

Nic jsem na to neřekla a rychle ho vtáhla dovnitř. "Ráda vás vidím," usmála jsem se. "Jenom pro příště, už nejsem slečna Singrová, ale paní Weasleyová."

Kingsley se zatvářil překvapeně, pak mě uchopil za levou ruku a nadšeně si prohlédl můj snubní prsten. "Čekal jsem, že se vezmete, až to všechno skončí, ale převelice vám gratuluji."

"Děkuju," usmála jsem se a mírně se začervenala. "To víte, v dnešní době si člověk nemůže být jistý ničím. Měli jsme strach, abychom jeden o toho druhého nepřišli.

Ale dost už o mně," zamávala jsem rukama. "Musíte být promočený na kost. Usušte se a já vám zatím donesu čaj."

Ohřála jsem zbytek vody ve varné konvici a do hotového čaje přidala ještě trochu rumu. Kingsley mi vděčně poděkoval a posadil se do jednoho z křesel.

"A co vám je, že nespíte, Vero?" zeptal se udiveně.

"Poslední dobou mám hrozně špatný spánek. Když už usnu tak jen na pár hodin. Mám pocit, že se chystá něco velkého. Říká mi to můj šestý smysl, a ten se ještě nezmýlil."

Pohlédla jsem na Kingsleyho, který se zahloubaně napil čaje, ale nic neřekl, jako by něco tajil.

"Kingsley?" oslovila jsem ho podezřívavě. "Ono se něco děje, že ano. Právě proto jste přijel, nemám pravdu? Abyste shromáždil další členy Fénixova řádu."

Triumfálně jsem se postavila a pohlédla mu do očí. "Ještě řekněte, že se mýlím."

Ztěžka se postavil a zavrtěl hlavou. "Ne, máte pravdu," přitakal. "Vzbuďte ostatní obyvatele domu, ať se připraví. Vyrazíme hned, co vám vysvětlím co a jak, jasné?"

Energicky jsem přikývla a vyběhla do prvního patra, kde jsme měli ložnice já s Georgem a Anette s Fredem. Způsobila jsem jim menší infarkt, a pak jim v rychlosti vysvětlila co se děje. To samé jsem řekla i ostatním ve druhém patře a seběhla zpět za Kingsleym.

Když se ostatní seskupili v obývacím pokoji, všichni ještě napůl spící, začal nám Kingsley vysvětlovat, o co vlastně jde.

"Harry Potter se vrátil do Bradavic," oznámil nám na rovinu. "Teda vlastně, teď je v Prasinkách," dodal. "Skrývá se v hostinci U prasečí hlavy. Sdělil nám to Aberforth Brumbál zhruba před dvěmi hodinami. Co nejdřív je tajnou chodbou pošle do Bradavic a za ním se přemístí i zbytek řádu."

"Chcete tím říct," pronesla Erika se zřetelným strachem v hlase, "že bitva o Bradavice se blíží?"

Kingsley se na ní smutně podíval a těžce si povzdechl. "Ano. A od vás, jako od členů řádu se očekává, že nám pomůžete hrad chránit před zlem."

Vzájemně jsme se po sobě podívali. V našich pohledech byl strach a nejistota, ale také stejná míra odhodlání.

Nakonec se slova ujal Lee. "Tak na co ještě čekáme? Vzhůru do Prasinek!"

Jednotlivě jsme se přemisťovali rovnou do krčmy, neboť hlavní třída v Prasinkách byla prý pod vlivem jakéhosi odhalovacího kouzla.

Ještě před tím, než Kingsley stačil zmizet, požádala jsem ho, aby vzal poklidně spící Luz k našim prarodičům a řekl jí, že se pro ní co nejdřív vrátím.

"Zdravím, Aberforthe," usmála jsem se na starého muže, když jsem se před ním objevila. "Jak se vám daří?"

"Čím dál tím hůř, Singrová," zavrčel ne moc nadšeně a ukázal na průchod za obrazem své sestry.

"Weasleyová. Teď už Weasleyová," opravila jsem ho mile. "Ale je hezké, že jste si dokázal zapamatovat mé jméno."

Pomohl mi vystoupit na krbovou římsu a dál už jsem sama kráčela dlouhou temnou chodbou, přičemž jsem vnímala, že někde daleko přede mnou je někdo další.

Rozsvítila jsem svou hůlku, abych viděla na nerovný terén pod mýma nohama. Chodba se po chvíli začala stáčet nahoru a než jsem se nadála, stála jsem před východem.

Lehce jsem zatlačila do přepážky, která mě dělila od Bradavic a elegantně seskočila na podlahu místnosti, kterou jsem v životě neviděla.

"Kde to jsme?" zašeptala jsem překvapeně.

"V Komnatě nejvyšší potřeby," odpověděl kdosi za mými zády.

"Neville," vyjekla jsem nadšeně a z náhlého popudu ho objala. "Co se ti stalo?" Poukázala jsem na šrámy na jeho obličeji.

"Bradavice už nejsou jako dřív," vysvětlil mi kysele. "To však brzo zjistíte sama, paní Weasleyová."

"To ti řekla Ginny?"

"Kdo jiný?" uchechtl se.

"No jo," přidal se k nám George, který prošel chodbou hned za mnou, "moje drahá sestra prostě neumí držet jazyk za zuby."

"Ale slyším pořád dobře,"ozvalo se odněkud z davu a za chvilku už před námi stála rudovlasá dívka a z očí jí šlehaly blesky. "Jaktože jste mě nepozvali na svatbu? Teď vám nemůžu jít za družičku! Kdo šel místo mě?"

"Luz," špitla jsem. "A sama moc dobře víš, že by to nebylo možné. Možná bychom mohli udělat nějakou pooslavu, co říkáš?"

"Jasně," přikývla už s úsměvem a objala mě. "Vždyť já vám to přeju. Konečně mám taky sestru."

"A co Fleur?"

Podívala se na mě se zdviženým obočím. "Jako bys neznala moje mínění o ní."

Náhle celou místností otřásl náraz a pár lidí šokovaně vykřiklo.

"Mám pocit," vydechla jsem nervózně, "že už je to tady." Otočila jsem se na George a stiskla jeho dlaň. "Mám strach."

"To i já, Ver," pokrčil rameny, "ale my to zvládneme. Přemůžeme Smrtijedy a získáme zpět Bradavice." Podíval se mi zpříma do očí a povzbudivě se usmál. "Společně?"

Sjela jsem očima na naše spojené ruce, usmála se, a pak přikývla. "Vždycky."

Ahoj všichniiiii, chci se omluvit, že kapitola nevyšla už včera, ale neměla jsem nápady a navíc jsem byla většinu dne v práci.

Před námi je nejspíš už jen poslední kapitola a ještě epilog a já to ještě vůbec nemám promyšlený a pomalu začínám panikařit.

Snad to nakonec dopadne dobře. Nashle zase v neděli (alespoň doufám).

Enjoy it. Baru <3