Weasley?

17. Co je to za zvíře?

Celá naše skupinka se nacpala do kočáru, ale já ještě zůstala stát venku. Obdivovala jsem zvíře, které bylo zapřaženo před vozem. V životě jsem ještě nic takového neviděla. Otočilo se na mě, mělo obrovské černé oči, kterými na mě mírně smutně hledělo. Povzbudivě jsem se na něj usmála a vlezla dovnitř za kamarády.

„Myslela jsem, že ty kočáry jezdí sami," uvažovala jsem nahlas. „Alespoň Charlie to tak říkal."

„Vždyť taky jezdí," podivila se Clara a vyhlédla ven. Ostatní udělali to samé, a pak zavrtěli hlavami na znamení, že nic nevidí.

Vykoukla jsem z novu z okna. Stvoření táhlo kočár směrem k hradu. Zmateně jsem zamrkala a přemístila pozornost zpět dovnitř.

V tom se ke mně nahnula Anette. „Nejsi blázen, já je taky vidím," zašeptala.

„Ale proč ostatní ne?" nechápala jsem.

„To nevím. Ve škole se zeptáme profesora Quirella."

„Radši Brumbála. Na konci minulého roku se Quilda choval fakt dost divně. Všimla sis, že začal koktat?"

An přikývla. Mezitím jsme dojeli až k bráně a s ostatními studenty zamířili do Velké síně. Posadili jsme se ke svým stolům a čekali, co se bude dít.

Dveře Velké síně se otevřely a dovnitř vkráčela profesorka McGonagallová se zástupem prváků. Přistoupila ke stoličce, na které byl položen Moudrý klobouk. Na tom se objevila škvíra podobná ústům a jako obvykle začal zpívat.

„Jsem tu opět po roce,
vidíme se znovu.
Vítám ty, co přijeli
na Bradavickou školu.

Máme nové studenty
a koleje čtyři.
Tak si teďka poslechněte,
který z nich kam míří.

Půjdete snad na kolej,
kde téměř není sporu?
A jméno mu dala dáma krásná,
Helga z Mrzimoru.

Pak je tu taky Nebelvír,
co odvahu si žádá
a žádnému dobrodružství
neukáže záda.

Nebo taky Havraspár,
tam mají mnoho v hlavě.
Však nedejte se zmást, i oni
touží po zábavě.

Máš povahu lstivou snad?
Tak jdeš do Zmijozelu.
I tahle kolej je moc dobrá.
Vážně, na mou věru.

Já jsem klobouk z Bradavic,
minulost mám dávnou.
Věř mi, že právě jen já
ti cestu určím správnou."

Z celého sálu se ozval potlesk. Klobouk se uklonil a čekal, až profesorka McGonagallová začne číst jména.

„Katie Bellová." Z davu vykročila černovlasá dívenka a beze známky strachu se posadila na stoličku.

„Nebelvír," rozhodl Moudrý klobouk. Od Nebelvírského stolu se ozval potlesk.

„Matt Derrick."

„Mrzimor."

„Cho Changová."

„Havraspár."

Roztleskala jsem se, když si k nám prvačka přisedla. Dál už to šlo ráz na ráz.

„Rossela Higgsová."

„Zmijozel."

„Alice Spinetová."

„Nebelvír."

„Cody Swan."

„Zmijozel."

„Benny White."

„Mrzimor."

Tera Tiptonová byla ještě zařazena také do Mrzimoru, a pak už zařazování skončilo. Zakručelo mi v břiše. Doufala jsem, že Brumbálův proslov bude tentokrát krátký. Ředitel předstoupil a žáci se ztišili.

„Vítejte, vítejte po prázdninách znovu v Bradavicích. Jsem velmi poctěn, že nám přibylo tolik nových mladých studentů, ze kterých jistě vyrostou velcí kouzelníci.

Přejděme ale k bezpečnostním opatřením. Jako každý rok vám zase, a pro některé marně," při těch slovech se podíval na mě a dvojčata, „opakuji, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán. To samé platí i o vstupu do Prasinek žákům mladším třetího ročníku. Chci vám také připomenout, že toulání po škole po večerce, která je jen tak mimochodem v deset hodin, není povoleno. A jako poslední věc musím po připomenutí pana Filche oznámit, že se v Bradavicích po loňských případech již nesmí používat fikaná frisbee."

Celá síň nesouhlasně zamručela. Dokonce i Angelina Jonesová, která kvůli této hračce skončila dvakrát na ošetřovně, nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Doufám, že tyto příkazy budete respektovat," pokračoval Brumbál a já pohlédla na Freda a George, kterým se pohled automaticky sesunul ke mně. Kamarádi na mě spiklenecky zamrkali a dál věnovali pozornost proslovu.

„A nakonec mi dovolte, popřát vám dobrou chuť."

Na kolejních stolech se v okamžení objevily mísy s jídlem. Nandala jsem si na talíř opékané brambory a dala se do řeči s Cho a Mariettou, která se také dostala do Havraspárské koleje.

Mimoděk jsem si vzpomněla, jaké to bylo pro mě, když jsem jako nezkušený a nic netušící prvák do Bradavic nastupovala. Ale díky své živosti a energii jsem se rychle se všemi skamarádila. Navíc jsem údajně z nižších ročníků patřila mezi nejhezčí dívky, takže mě většina studentů měla ráda. Nebo alespoň většina kluků.

Když už byli všichni nacpaní k prasknutí, jídla ze stolů zmizela a studenti zamířili do svých kolejí. Popadla jsem Anette za zápěstí a táhla jí k učitelskému stolu.

„Co je?" zeptala se An mírně pobouřeně.

„Copak tebe už nezajímá, co za zvířata táhlo kočáry?" odpověděla jsem otázkou.

„Zajímá," připustila Anette.

„Pane profesore," zvolala jsem k řiditeli. Brumbál se otočil a usmál se.

„Áá, slečna Singrová, moje oblíbená havraspárská rebelka a její kamarádka slečna Zarnecki. Co pro vás mohu udělat?"

„Když nás odvážely kočáry, přihodilo se něco zvláštního," vysvětlovala jsem. „Já i Anette jsme viděly jakási zvláštní stvoření, která vozy tahala, ale ostatní nic neviděli. Je s námi něco špatně?"

Profesor mile zavrtěl hlavou. „Zvířata, která jste viděly, se jmenují testrálové a zřít je může pouze ten, kdo viděl někoho zemřít. Viděly jste někoho zemřít?"

Hluboce jsem se zamyslela, zatímco An hned přikývla. „Ano. Když byla babička v nemocnici, tak u ní byla celá rodina až do posledního dechu." V jejích očích jsem zahlédla smutek, ale kromě toho i... nejistotu.

Brumbál se na mě otočil. Byla jsem ovšem znovu zaměstnána tokem svých myšlenek. Vzpomínala jsem.

Vrátila jsem se do období, kdy mi byly pouhé tři roky.

Lord Voldemort byl stále u moci a sílil každou hodinou. S rodiči jsem pospíchala po ulici k místu, kde na nás čekalo přenášedlo. Náhle obloha potemněla a sneslo se z ní pět černě oděných postav. Smrtijedi. Okamžitě kolem sebe začali metat kletby. Jeden zelený paprsek zasáhl člověka stojícího opodál. Okamžitě se zhroutil k zemi. Mé malé já se tiše rozbrečelo. Naštěstí už jsne byli u přenášedla a to nás odneslo pryč od zpustošené ulice.

Vrátila jsem se zpět do reality. Ležela jsem na podlaze Velké síně a po tvářích mi stékaly slzy. Nade mnou se starostlivě skláněli profesor Brumbál a Anette.

„Jsi v pořádku, Vero?" zeptala se An znepokojeně.

„Ano," přisvědčila jsem. „Jen jsem se trochu ztratila v minulosti."

„Opravdu vám nic není?" optal se nejistě ředitel. Zakroutila jsem hlavou. „Dobrá, ale pro jistotu si radši dojděte na ošetřovnu."

Anette mi pomohla vstát a společně vyšly z Velké síně. Hned za dveřmi  jsem se na spolužačku otočila. „An, proč jsi lhala?"

Čau všichniiii. Takže je tu další díl. Tenhle týden mám prázdniny, takže snad přidám ještě nějakou kapitolku. Jinak, ty co mají prázdniny jako já, tak ať si je užijou a ty co nemaj tak hodně štěstí. To vydržíte.

Enjoy. Agi