Weasley?

23. Štědrý den

„Sakra, Frede, nech už těch blbostí," zavrčela jsem podrážděně a vytrhla mu z rukou zářícího andělíčka. „Buď můžeš zdobit stromeček, nebo pomáhat tvojí mamce s vařením." S těmi slovy jsem nasadila ozdobu na špičku vánočního stromku a tleskla. „Tak hotovo."

„Stejně to nechápu," zavrtěl hlavou George. „Proč se na špici vždycky dává anděl?"

„Je to tradice," vysvětlila jsem a sedla si ke klukům na zem. „A navíc, co bys tam chtěl věšet? Trpaslíka?"

Jakmile jsem to vyslovila, všem se nám zablesklo v očích a podívali jsme se po sobě. V okamžiku jsme byli na nohou a utíkali ven na zahradu. Bohužel už se setmělo, takže hledání trpaslíků bylo o to těžší.

Fred nakonec jednoho chytil. Tvoreček se ovšem jen tak nedal. Kopal, škrábal a kousal všechny kolem sebe, i když se zdálo, že to není možné.

„Georgi, dojdi pro Charlieho, rychle," řekla jsem a snažila se přitom trpaslíka znehybnit, aby mě konečně přestal kopat. George se na nic neptal a vběhl zpět do domu. Za chvilku byl zpátky i se svým starším bratrem.

„Copak potřebujete, děcka?"

„Zmraz ho, Charlie," kývla jsem směrem k trpaslíkovi a ze všech sil ho držela. „A rychle prosím."

„Petrificus totalus," zamumlal Charlie a namířil na stvoření hůlkou. To okamžitě zamrzlo v dosti komické pozici. Nohy natažené dopředu, napřažená pěstička, doširoka otevřená ústa a přivřené oči.

Naše čtveřice ho propašovala dovnitř, oblékli jsme mu andělíčkovi šaty, do ruky mu strčili stříbrný zvonek a na hlavu posadili blonďatou paruku.

„Chceš mít tu čest Charlie?" zeptal se Fred a natáhl k němu ruce s bytostí.

„Bude mi potěšením," ušklíbl se chlapec, vzal si od bratra dosti bizarní ozdobu a pověsil ji na špici stromku. „Teď je to dokonalé."

Fred, George i já jsme přikývli, sedli si na zem a obdivovali svoje vrcholové dílo.

„Verunko," rozječela se z vedlejší místnosti moje matka. „Pojď sem na chvilku."

„Sakra, Genevieve, neřvi tolik," napomenul ji pan Singer. „Jinak tady všem upadnou uši."

Povzdychla jsem si, těžce se zvedla ze země a zamířila do jídelny, kde už na mě rodiče čekali. „Co se děje?" zeptala jsem se jich neklidně.

„Máme pro tebe velkou novinu, zlatíčko," řekl můj táta.

„Budeš mít sourozence," oznámila mamka a zářivě se usmála.

Nejdřív jsem nevěděla, co říct, ale pak jsem zavýskla, vyskočila a zvedla ruku do vzduchu na znamení vítězství. „Ano, světlo naděje zazářilo. A budu mít sestřičku, nebo bratříčka? A jak se bude jmenovat? A kdy se narodí?"

Rodiče se po sobě podívali, nakonec promluvil taťka. „Budeš mít sestřičku a narodí se někdy v červenci. A už jsme vybrali tři prostřední jména, ale začáteční a konečné vymyslíš ty."

„Opravdu? A jaká jména to jsou?"

„Alex Soffie Veronika," sdělila mi matka.

„Dobře," zamyslela jsem se. „Vždycky se mi líbilo jméno Luz, to bude její první jméno. A to poslední časem vymyslím."

Vyšla jsem z jídelny a přes obývák se zamyšleně odebrala do Ginnyina pokoje. Ginny pomáhala své mamce s vařením, takže jsem nebyla nikým rušená. Sedla jsem si na postel, vytáhla blok a tužku a pustila se do vymýšlení jména sestřičky.