Weasley?

39. Růžové hábity s peříčky

Nadechla jsem se a se svými zavazadly a klecí jsem se narvala do krbu. Nabrala jsem si do dlaně letaxový prášek a hodila ho pod sebe.

"Příčná ulice," vykřikla jsem a svět se se mnou zatočil. Radši jsem zavřela oči. Cestování letaxovou sítí nebyl můj oblíbený způsob dopravy.

Ucítila jsem tvrdý dopad a rozplácla se na podlahu.

"Vero, zlatíčko," vykřikla paní Weasleyová a přispěchala mi na pomoc. Zvedla mě ze země a začala mi oprašovat prach z hábitu.

"Záhado," zvolala Ginny a přispěchala mě obejmout. "George je celou dobu nějaký smutný, nevíš, čím by to mohlo být?"

Nuceně jsem se usmála. "Ne, Ginny. To netuším."

"Určitě se mu zlepší nálada, až zjistí, že jsi tady," zaradovala se a otočila se do chodby. "Georgi, Singrovi jsou tady."

Na chodbě se ozvaly kroky a před náma se objevil George.

"Ahoj," pozdravil mě nervózně.

"Ahoj," usmála jsem se nazpět a váhavě jsem k němu přikročila.

Nejistě jsme se objali a já jsem konečně zase necítila to divné napětí mezi námi.

"Jaká byla cesta?" usmál se a podíval se mi do očí.

"Točitá," řekla jsem nemoc nadšeně. "Košťata jsou stokrát lepší."

"No jo, prostě hráč famfrpálu," pokýval chápavě hlavou. "Nechceš zajít na zmrzlinu? Florián Fortescue má nový příchutě a ta čokoládovovišňová je prostě nepřekonatelná."

"Tak si dáme závod, kdo jí sní víc, ne?" zamrkala jsem spiklenecky. "Zvu tě. Kdo prohraje…"

Oba jsme se zamysleli. Co bude výhra?

"Už to mám," vykřikl George. "Kdo prohraje, bude si muset oblíbenou jeden ten z příšerných flitrových hábitů madam Malkinové a nechá se tak zvěčnit."

"Super nápad," zatleskala jsem. "Jdu si pro foťák."

Vyndala jsem z kufru svůj milovaný přístroj, rozloučila jsem se s rodiči a sestřičkou a vyskotačila jsem ven jako trpaslík, co ujíždí na letaxovym prášku.

Rozeběhli jsme se s Georgem k naší oblíbené vyhlášené cukrárně.

"Á slečna Singrová a pan Weasley," přivítal nás majitel. "Čím vám můžu posloužit?"

"Chtěli bychom ochutnat všechny nové druhy vaší zmrzliny," odpověděla jsem.

"Jste si jistí, že to sníte?" zeptal se opatrně. "Je jich víc, než patnáct."

"To nevadí, pane Fortescue," přispěchal mi George na pomoc. "My to určitě zvládneme."

O třicet čtyři minut a padesát šest vteřin později

Odhodila jsem lžičku na stůl a vyčerpaně se opřela do židle. "Jsem plná."

"Já taky," přidal se můj společník a napodobil mě. "Už do sebe nedostanu ani sousto."

"To znamená, že jsme ani jeden nevyhráli a blýskavé hábity se nám vyhnou."

"Kdepak," ozval se Fred, který i s Anette najednou vyrostl ze země. "To znamená, že jste oba prohráli. A poněvadž jsem slyšel, co musíte po prohře udělat, můžu říct jen jedno. Hurá k madam Malkinové."

Otráveně jsem vyfoukla vzduch a ztěžka se zvedla. George se zatvářil, že svému bratrovi nejspíš vrazí, ale pak jen pokrčil rameny a následoval nás.