Weasley?

4. Střelec v sukni

V sobotu ráno jsem sešla s Clarou do vstupní síně, kde na nás čekala dvojčata. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází, a pak společně zamířili ke hřišti. Na jedné tribuně jsem zahlédla Cedrika Diggoriho a zamířila za ním. Posadili jsme se nedaleko od něj.

Clara celá zčervenala a pro jistotu upírala pohled jen na hřiště. Bylo celkem teplo, a tak si oblékla modré tričko s krátkým rukávem a černé džíny a obula si tenisky.

Já byla oblečená podobně, jenom jsem měla místo džínů sukni. Došla jsem také k názoru, že pokud mám dát kamarádku s Diggorim dohromady, měla bych to udělat ještě dřív, než nábor začne. Po hřišti zatím nesystematicky pobíhali uchazeči a kapitáni družstev se hádali, kdo začne.

Rychle jsem vstala, čapla Claru za ruku a táhla ji chlapcovým směrem. Kamarádka se mi snažila vzdorovat, leč marně.

„Ahoj Cedriku," pozdravila jsem, když jsme k němu došly.

„Ahoj Vero a Claro," opáčil a usmál se. Clara zrudla ještě víc, když zjistila, že Diggory zná její jméno. Pochopila jsem, že z kamarádky nic nevymámím, a tak jsem převzala iniciativu.

„Víš, Cedriku, tady Clara se prostě nemůže naučit vznášecí kouzlo- Wingardium leviosa. Já se jí to snažila naučit, ale nejsem zrovna moc dobrá učitelka a moje trpělivost je rychle tatam, a tak mě napadlo, že bys jí to mohl naučit ty. Jsi hrozně trpělivý a určitě na ní nebudeš řvát, jako jsem to udělala já. Ona je vážně pilná žačka a snaží se, ale znáš mě. Já mám hned nervy v kýblu, takže byl bys tak hodný?"

Cedrik se ani chvíli nerozmýšlel a přikývl. „Samozřejmě. Začátky jsou vždycky těžké. Kdy by se ti to hodilo?"

Poznala jsem, že tady už nemám co dělat a odběhla jsem zpátky ke dvojčatům.

Kapitáni se konečně domluvili na pořadí a nábor začal. Jako první letěl Zmijozel, potom Mrzimor, hned za ním Havraspár a jako poslední nastoupil Nebelvír.

Všichni jsme napjatě nábor sledovali a snažili se pochytit různé finty a pozice. Já se toužila stát střelcem, dvojčata odražeči a Diggory chytačem.

Claru bavilo famfrpál sledovat, ale hrát se ho neodvažovala. Podle její matky to byla až moc surová hra.

Když si už i kapitán Nebelvírského týmu Charlie Weasley hráče, začali se všichni trousit ze hřiště pryč.

„Tak co?" oslovila jsem Claru

„Zítra odpoledne máme první hodinu," prozradila, a pak tišeji dodala. „A prý bychom se ještě potom mohli projít kolem jezera."

Šťastně jsem se zasmála a objala kamarádku, která mi objetí oplatila. Pak se k nám přihnala dvojčata. „Pospěšte si. Představíme vás bráchovi a Oliverovi."

Seběhly jsme za nimi dolů, a tam potkaly celý Nebelvírský tým.

„Ahoj bráchové," pozdravil Freda a George kapitán.

„Čau Charlie," řekla dvojčata a představila mu nás. „Tohle jsou Vera a Clara, kamarádky z Havraspáru."

„Ach tak," pochopil Charlie. „A která z nich je ta, která chápe vaše vtípky a přivádí je ještě k větší dokonalosti?"

Chlapci beze slova ukázali na mě a já se začervenala.

„No tak doufám, že utvoříš nějaký promyšlený žertík i na paní Norissovou. Ta mrcha mě dneska kousla." Všichni jsme se okamžitě rozesmáli. Po uklidnění Charlie pokračoval. „Máš ráda famfrpál?"

„To ano," odvětila jsem. „Hrozně moc bych se chtěla stát střelcem."

„A nechceš si to rovnou zkusit? Tady Wood by se určitě rád pocvičil."

„Hrozně ráda bych, ale nemyslím si, že by to v sukni bylo vhodné."

„Prosimtě. Nestarej se a leť!" řekl a podal mi svoje koště. Váhavě jsem si ho vzala, nasedla a vznesla se nad hřiště. Někdo z týmu po mně hodil camrál. Obratně jsem ho chytla a zamířila k brankám.

Charlie něco pošeptal dívkám stojícím vedle něj, které okamžitě nasedly na košťata a rozletěli se proti mě. Oboum jsem se šikovně vyhnula a hodila camrál proti brance. Wood však střelu odrazil a míč získala jedna z dívek. Rychle jsem se za ní rozlétla a zastavila těsně před ní. Dívka leknutím camrál upustila. Toho jsem využila, bleskurychle  míč chytla a znovu ho hodila na branku. I tentokrát však Wood zakročil. Já však camrál ještě při odrazu chytla a mrštila jím zpět. To brankář nečekal a míč hladce proletěl obručí. Tým a kamarádi se dole roztleskali.

Jedna z hráček v letu sebrala camrál a vrátila ho do bedny, odkud ho předtím vzali. Slétla jsem dolů a podala Charliemu koště. „Díky. To bylo super."

„Nemáš za co," poznamenal Charlie. „Jde ti to moc dobře. Příští rok se určitě dostaneš do týmu. Nepřál bych si mít tak silného protihráče. Ještěže jsem tu letos posledně. Pojďte, týme, jdeme do sprch."

Všichni se vydali za kapitánem až na jednoho člena týmu. Oliver Wood stál nerozhodně mezi dívkou a stadionem. Pochopila jsem, že se mnou chce mluvit, a tak jsem oslovila kamarády. „Běžte napřed, doženu vás." Potom jsem přistoupila blíž k brankáři.

„Ahoj," řekla jsem nesměle.

„Ahoj," oplatil mi.

„Jsi vážně dobrý brankář," pochválila jsem ho.

„Díky, a ty zase dobrý střelec. Vypadalo to, jako bys to měla v krvi."

„Taky mám. Táta býval kapitán, takže jsem už odmala létala na louce za domem."

„To je hezké," usmál se. „Hele koukej, chci ti říct, že se mi líbíš. Asi jako hodně klukům z nižších ročníků."

„No, nejsi první, kdo mi to říká," zasmála jsem se.

„Chtěl bych se tě jenom zeptat, nechtěla by sis někdy vyjít?"

„Vzhledem k tomu, že tady na výběr moc není, myslíš asi jezero nebo Zapovězený les."

„Spíš to jezero," rozhodl Oliver. „No a kdy bys šla?"

„Co třeba hned teď?" navrhla jsem.

„Dobře, jen počkej, až se převléknu."

Za chvilku byl zpátky i s koštětem. „Mohli bychom se ještě trochu proletět, ne?" prohodil a nasedl na svůj Zameták 7. Posadila jsem za něj a pevně se ho chytla kolem pasu.

Chvíli jsme létali nad jezerem a já špičkami prstů brázdila vodní hladinu. Poté jsme se snesli na pláž a povídali si o všem možném.

Když začalo slunce zapadat, nabídl mi ruku a já ji přijala. Nejdříve jsme se jen tak procházeli po pláži, a pak ruku v ruce zamířili k hradu. U hřiště došlo na loučení.

„Děkuju, že jsi se mnou šla," řekl Oliver.

„Nemáš za co, užila jsem si to," oplatila jsem a usmála se.

Pomalu jsme se k sobě začali naklánět, ale vyrušil nás smích.

„Frede, Georgi, vypadněte odtamtud, než si pro vás dojdu," zavolala jsem rozčileně. Z nedalekého křoví vykoukly dvě zrzavé hlavy a utíkaly směrem k hradu. „Jako malé děti," poznamenala jsem. „No nic, já půjdu za nimi. Snad si to brzy zopakujeme."

Stoupla jsem si na špičky, políbila ho na tvář a utíkala za dvojčaty.