Weasley?

5. Pobertův plánek

„Cože tak pozdě slečno Singrová?" vyrušili mě jednoho pozdního večera v knihovně dvojčata.

„Vymýšlím pomstu. A co, že vy dva jste v knihovně? Vždyť jste říkali, že sem v životě nepáchnete," oplatila jsem.

„Jen jsme tě tu viděli," řekl Fred.

„A komu se pomstíš?" zeptal se George.

„Filchovi a tý jeho stupidní kočce," vykřikla jsem rozčileně, až se na meě madam Pinceová zle podívala. „Odpoledne jsem měla hrozný hlad, a tak jsem si chtěla zajít do kuchyně. Jenže školník mě chytil a poslal mě zpátky na kolej. Musela jsem vydržet až do večeře."

„Tak co vymyslíme?" zamyslel se George.

„Nejsi jediná, koho štve," přidal Fred.

„Chtěla jsem do jedné z chodeb hodit bombu hnojůvku," odpověděla jsem smutně. „Ale pak mi došlo, že jsem si všechny zásoby nechala doma."

Dvojčata se po sobě podívala, pak kývla a každý z nich mě uchopil za jednu ruku. Vedli mě směrem k Nebelvírské věži. Nejdřív jsem nechápala a bránila se, ale brzy jsem to vzdala a šla uvolněně vedle nich.

U vchodu do věže si nás Buclatá dáma podezřívavě prohlédla. „Havraspár?" otázala se mě a já přikývla.

„Dračí krev," oznámil Fred heslo. Dáma se na chvíli zamyslela, ale pak nad tím mávla rukou a vpustila nás dovnitř. Chlapci mě dovedli až do své ložnice.

„Dobře, co se děje?" otázala jsem se nervózně.

„V krabici pod mojí postelí jsou bomby hnojůvky," objasnil mi George situaci. „Ale ta blbá bedna se zasekla a my ji nemůžeme vyndat. Nemohla bys nám s tím pomoct? Jsi hrozně chytrá, a tak určitě něco vymyslíš."

Jen jsem nad těmi beznadějnými případy zavrtěla hlavou a vytáhla svou hůlku. „Wingardium leviosa," zamumlala jsem a ukázala na postel. Ta se zvedla pár stop nad podlahu a kluci bleskurychle vytáhli bednu. Hned potom lůžko s hlasitým žuchnutím dopadlo zpět na místo.

Na schodech se ozvalo dupání a do pokoje vtrhl Lee Jordan. „Kluci, Percy říkal, že pokud se nezklidníte, tak..." zmlkl, když si mě všiml. Sladce jsem se usmála a zamávala mu. Lee se otočil a bouchl za sebou dveřmi.

„Co to mělo znamenat?" zeptala jsem se zmateně.

„To, co ti pořád dokola opakujeme, pravidlo tří kluků," objasnil mi Fred. „Jeden," položil si ruku na hrudník, abych věděla, že myslí sebe. „Druhý," kývl směrem k Georgovi, který vyndával z bedny pomstu. „Třetí," ukázal na dveře, za kterými před chvílí zmizel Lee.

„Tady to je," řekl George a podal mi bombu. Schovala jsem si ji pod hábit a všichni jsme se vytratili ven.

Došli jsme do jedné chodby ve čtvrtém patře, kde Filch hlídkoval nejčastěji. Schovali jsme se za roh, hned u schodů, abychom měli možnost úniku. Jakmile jsme spatřili, že do chodby vešla paní Norissová, hodili jsme k ní hnojůvku. Když se bomba dotkla země, vybuchla.

Z chodby se začalo ozývat žalostné mňoukání a školníkovy nadávky. „Jaký parchanti mrňaví. Počkejte, až se mi dostanete do rukou. Vykuchám vás a pověsím kotníky ze stropu."

Naše trojice se začala smát a utíkala ze schodů dolů, pryč od Filche. Tam jsme ale narazili na jinou komplikaci. Před námi se jako blesk z čistého nebe objevila profesorka McGonagallová. „Hádám, že právě vy tři jste příčinou toho, že Argus tak příšerně nadává," zpražila nás přísným pohledem.