Weasley?

59. Im Memoriam

Stála jsem v černých smutečních šatech pod střechou kostela a pevně držela za ruku svou sedmiletou sestru.

Déšť smáčel všechno kolem, jakoby sám věděl, jak smutný tento den je.

Podívala jsem se na hřbitov, kam do naší rodinné hrobky přidávali další dvě stříbrné urny a rychle si setřela pár slaných slz, které mi unikly zpod víček.

Nikdy jsem nečekala, že budu muset tohle podstupovat tak brzo.

Flashback

"Vero!" zavolala na mě mírně šokovaným hlasem Tonksová. A zničeně mi pokynula rukou, abych k ní přišla.

Před měsícem jsem dokončila výcvik bystrozorky, a teď už jsem byla plnohodnotným zaměstnancem. Vedle Tonksové jsem vlastně pracovala dennodenně, ale nikdy jsem u ní neviděl onen zvláštní výraz.

Strčila jsem hůlku do kapsy hábitu a rychlým krokem se k ní vydala. Stála vedle Kingsleyho a Pošuka Moodyho a vypadala nanejvýš rozhozeně.

"Vero," podíval se na mě Kingsley a položil mi svou velkou dlaň na rameno. "Velice mě to mrzí."

"Co se stalo?" zašeptala jsem už mírně vylekaně. Výraz těch tří mě hrozně děsil. Dokonce i Moody měl místo svého přísného pohledu v očích... V oku lítost.

"Singrová," povzdechl si ztěžka. "Upřímně nevím, jak vám to říct. Vaši rodiče... Stali se obětí jednoho z útoků a..."

"Cože?" vyjekla jsem vysoce, čímž jsem ho přerušila. "Chcete tím říct, že jsou... po smrti?" Poslední větu jsem zavzlykala. Všichni tři sklopili hlavy k zemi.

"To ne," zajíkla jsem se a po tvářích mi začali téct slzy. "To ne," zopakovala jsem a sedla si na zem.

"Vero," pohladila mě Tonksová konejšivě po rameni. "Nevím, co na to říct."

"George," zamumlala jsem a trhavě se nadechla. "Přiveďte mi George."

Moody kývl na Tonksovou, která se zatočila na místě a zmizela z dohledu.

"Co se stalo s Luz?" zvednu zrak ke Kingsleymu. "Tu zabili taky?"

"Kdo je Luz?" zeptal se nevědomě Moody.

"Přece její sestra," strčil do něj Kingsley a zavrtěl nad ním hlavou. Pak se podíval zpět na mě. "Ne," zavrtěl hlavou. "Byla u vaší babičky, takže se tomu vyhnula."

Ztěžka přikývnu a opatrně se postavím. "Chci ji mít u sebe."

"Jak chcete," přikývl Kingsley a stejně jako předtím Tonksová zmizel.

Konec flashbacku

Trvalo hodně dlouho, než jsem se ze smrti svých milovaných rodičů vzpamatovala.

Vydupala jsem si Luz do své péče, aby mi alespoň na chvíli pomohla zapomenout a trávila s ní každou volnou vteřinu.

Ministerstvo se změnilo. K horšímu. My, kteří jsme byli z Fénixova řádu, jsme museli dávat sakra velký pozor, aby nás neodhalili.

Konečně déšť na chvíli ustal a my tak mohli dojít až k náhrobku z černého mramoru, do jehož čela byly vryty stříbrným písmem jména a datumy úmrtí i narození členů naší rodiny.

"Edward a Genevieve Singrovi, Im Memoriam," přečetla Luz a stiskla mi ruku. "Maminka a tatínek jsou teď v nebi?"

"Ano, Luz," vydechla jsem. "Jsou v nebi a shlížejí na nás."

"Já chci domů," zakňučela. "Ne do Londýna, ale k nám domů. Chci si vzít ještě pár svých věcí."

"Počkej ještě chvilku," poprosila jsem jí. "Pak půjdeme, kam budeš chtít, ano?"

Mírně se usmála a přikývla.

Náhlým popudem jsem z hábitu vyndala hůlku a rozsvítila její konec. Tak jsme tam stály s rozsvícenou hůlkou a držely se za ruce. Stály jsme nad hrobem našich rodičů a byly oporou jedna pro tu druhou.

Tolik mi to připomínalo den, kdy zemřel Brumbál a celá škola zvedla na jeho poctu své hůlky.

"Ver, Luz," oslovil nás George, který se za námi najednou objevil. "Měli byste jít domů."

"Chtěli bychom ještě pro pár věcí do rezidence," vysvětlila jsem. "Ale rychle, než zase začne pršet."

"Fajn," povzdechl si poraženě, "ale vážně rychle, ano? Ať si Baddy zase nestěžuje, že mu kvůli pozdním příchodům stydne oběd."

Baddy měl štěstí, že přežil. Než se Smrtijedi vrhli na mé rodiče, postavil se jim do cesty, aby své pány bránil.

Omráčili ho a hodili na něj skříň. Když ho našli členové řádu, byl na tom dost bídně, ale po pár dnech se dokázal vzpamatovat a opět normálně fungoval.

Otevřela jsem svým záložním klíčem hlavní dveře a do nosu mě okamžitě uhodila charakteristická vůně domova.

Luz se od nás okamžitě odtrhla a s výskáním se pustila po schodech nahoru do svého pokoje.

"Jdi za ní, prosím," otočila jsem se na George a smutně se usmála. "Nechci, aby si nějak ublížila."

Jen přikývl, rychle mě políbil na spánek a pustil se za mou sestrou.

Obývací pokoj byl v hrozném stavu. Všechen nábytek byl převrácený, závěsy roztrhané, zdi poškrábané. Tam zřejmě probíhal boj.

Vyndala jsem z kapsy hůlku a mávla s ní. Skříně, stolky a všechno ostatní se znovu přesunulo na původní místo. Ještě jsem opravila roztržený gauč a poškrábané zdi, a pak se zaměřila na rodinné fotky, které visely na stěně. Na té úplně veprostřed jsme byli všichni čtyři.

Bylo to foceno v den, kdy jsem se oficiálně stala bystrozorkou. Táta si dokonce vykouzlil transparent s nápisem: Moje dcera je už oficiálně bystrozorka, Smrtijedi, třeste se. A pověsil si ho na dveře kanceláře.

Vzali mě po tom všem na zmrzlinu k Florianu Fortescuovi, kam se mnou posledně zašli, když mi bylo deset let.

Čím déle jsem na fotku zírala, tím více se ve mně probouzela nostalgie. Když mě znovu začaly pálit oči, rychle jsem se odvrátila a vydala se ke schodům.

Ale smutek mě nepustil. Každá část domu, každé okno, polička, nebo i třeba kniha na ní, mi mé rodiče připomínala. Bez nich ten dům už prostě nemohl být takový jako dřív.

Překrkčila jsem práh Luzina pokoje. Seděla s Georgem na zemi a představovala mu všechny svoje plyšáky. Opřela jsem se o rám dveří a s úsměvem se na ně zadívala.

"Ver," oslovil mě George. "Víš, tady Luz měla takový nápad," začal opatrně. "Přišla na to, že tohle je váš rodný dům a my ho nemůžeme nechat chátrat. Co kdybychom částečně bydleli i tady?"

"To tě nějak nechápu?" pozdvihla jsem obočí. "Jak to myslíš, částečně?"

"Jeden týden bychom bydleli v Londýně, jeden tady," vysvětlil a široce se usmál. "Nemůžeš nechat ležet ladem dům vašich rodičů a je mi jasné, že bys neměla to srdce ho prodat. Nemám pravdu?"

"Co ty na to, Vero?" zatahala mě Luz za lem šatů. "Myslíš, že je to dobrý nápad?"

"Dobrý?" usmála jsem se na ni a zvedla jí do své náruče. "Je přímo fantastický."

Nadějně mi pohlédla do očí. "To znamená, že si nemusím balit?"

George se zasmál. "Ne, Luz. Zůstaneme tady."

"Alespoň sedm dní," doplnila jsem ho s úšklebkem a oba dohromady si je přitáhla do láskyplného objetí.

Čau všichniiiii, jak to jde? Snad se tahle část líbí, přestože je trochu depresivní. Všimli jste si, jak poslední dobou přibývají díly ;) ? Musim se sama pochválit, i když je možný, že za moc nestojej. Ale stejně doufám, že se vám líbí.
Enjoy it. Baru <3