Cigarettes? No, thanks.

Za to zaplatíš

Když se s Justinem rozloučím, tak nasednu do auta a jedu domů. Když zaparkuju před domem tak se nérvózně podívám do zrcádka. Mám natrhlý ret. Jsem ráda, že jen to, ale z jedné stránky jsem zvědavá co na to řekne matka s otcem. Ach jo. Zase jim lhát. Dokážu takovou věc vůbec zatajit? S povzdechem výjdu z auta, které následně zamknu a jdu do domu.

„Tiffany?" zakřičí máma „ano?" zvolám a váhám jestli jít za ní. „Pojď za mnou zlato. Potřebuju s něčím pomoct" křikne a já se vydám do obyváku a najdu ji jak sedí na gauči a prohlíží si nějaký leták. „S čím chceš pomoct?" optám se a ona na mě zdvihne svůj pohled. „O můj bože. Tiffany co se ti stalo?" zeptá se a kouká na mě s pootevřenou pusou.

„Ehm" odmlčím se a hledám správnou výmluvu. „Provedl ti to ten Justin?" zeptá se a já se zhluboka nadechnu. „Ne." zašeptám a dívám se do země. Nemůžu se dívat do těch očí. „Nelži mi Tiffany. Volala jsem Melanii, protože ty jsi mi hovor nebrala. Řekla mi, že s tebou není, a že seš poslední dobou divná" řekne mi s povzdechem.

„Zmlátil tě?" zeptá se mě a její pohled se změní v lítostný. „Můžu si za to sama" zašeptám. Nemá cenu lhát. „zlato. Proč jsi mi lhala? Bála ses ho?" zeptá se mě „já nevím mami" řeknu „a kde je teď? Musíme na něho zavolat policii" zeptá se opět „j-já nevím" „dobře. Jdi se umýt, ano?" mírně se na mě usměje a já přikývnu, otočím se na patě a chystám se opustit obyvák, ale matčin hlas mě ještě zastaví.

„Jo a Tiff. Zítra ráno tě bude vyslýchat policie" řekne a mě najednou jako kdyby srdce přestalo být „co? Proč?" vyjeknu a otočím se čelem k ní. „Ten kluk je zločinec. Málem zabil jednoho člověka a ty jsi se s ním poslední dobu bavila nejvíc. Já vím, že se ti do toho nechce, ale je to nutné" povzdechne si po své řeči. A jsem nahraná. Je jasné, že nedokážu lhát před policií. „Jsi v pořádku Tiffany?" zeptá se mě „já nevím" řeknu upřímně „zlato. Co ti všechno udělal? Vydíral tě? Vyhrožoval? Řekni mi to" řekne a v jejích očích se lesknou slzy. „Jen mě uhodil" zalžu „neboj toho kluka najdou" nadějně se na mě usměje „ale ja nechci aby ho našli " zašeptám „zranil spousta lidí a" nenechám jí to doříct a skočím jí do řeči „já vím, ale zachránil mi život. Málem mě srazilo auto, ale on mě zachránil" řeknu jí „Zlato. Jdi se umýt. Já nachystám večeři a potom si promluvíme ano?" jen přikývnu a potom mizím ve svém pokoji. Popadnu mobil do ruk a hned vytočím Justina.

„Justine?" zvolám do telefonu poté co hovor příjme. „No? Tiff co se děje?" zeptá se.

„Omlouvám se, ale máma zjistila, že jsem byla s tebou. Zítra mě bude vyslíchat policie" šeptám do mobilu, aby mě neslyšela mamka. Proto radši zajdu do koupelny a začnu do vany napouštět vodu aby mě dyštak neslyšela.

„Cože? Nesmíš říct pravdu Tiffany, jasný? Když se tě zeptají kde jsem odpověz jim, že nevíš. Musíš mlčet" říká mi „to já, ale nedokážu Justine. Nedokážu už lhát. A už vůbec ne policajtům. Promiň, ale řeknu jim pravdu" řeknu „kurva. Slíbila jsi to" zařve po mě po telefonu „p-promiň, ale nemůžu" zakoktám se „já to tak, ale nenechám. Udělám vše proto abych byl v bezpečí. A ty za to zaplatíš je ti to jasné?" zavrčí do telefonu „ty mi vyhrožuješ?" vyjeknu . „Co bysi řekla Tiffany" po těchto slovech hovor zavěsí. Mé jméno vyslovil tak chladně. Nepoznávám ho. Jako kdyby měl rozdvojenou osobnost. Jednou je hodný, starostlivý a potom najednou je hrubý a zlý. Celá se chvěju strachem. Jak to myslel, že za to zaplatím. Co když mi něco udělá? Mám to říct mámě? Ne. Všechno zítra řeknu u policie. Do poloplné vany si naleji pěnu, a když je vana už dostatečně plná tak vodu zastavím. Jelikož už je sedm hodin večér tak už si sebou rovnou vezmu pyžamo. Zhodím ze sebe každý kousek oblečení a pokládám se do vany. Ve vaně strávím asi třištvrtě hodiny, potom si umyju vlasy a z vany výjdu, z které potom vypustím vodu. Osuším se, vlasy si zabalím do ručníku, obleču si pyžamo, ještě se odmaluji a potom odcházím z koupelny pryč. Dojdu do kuhyně kde cítím nějakou vůni jídla.

„Co tu vaříš?" zeptám se a usměju se na mamku, která stojí u plotny. „Kuře a těstovinový salát" usměje se. „Dobře." přikývnu „zlato. Dost ti vadí, že tě bude vyslýchat policie?" zeptá se mě a zdvihne na mě pohled.

„Ano" řeknu upřímně „hlavně říkej pravdu, ano? Když poznají, že lžeš nebude to dobré" povzdychne si. Ach jo.