Cigarettes? No, thanks.

Nepamatuješ si mě?

O 5 MĚSÍCŮ POZDĚJI
Odcházím z nemocnice opět zklamaná. Justin je pořád v kómatu, ale už dělá pokroky. Dneska hýbnul prstem..wau.. Potlesk. Je mi k ničemu, když hýbe prstem. Musí se už krucinál probudit. Je to 5 měsíců. 5 měsíců od doby co jsem už nebyla v Londýně, 5 měsíců od doby co jsem zastřelila Jusse, 5 měsíců od té doby co žiji s Lexem a Emily. Jsem hrozná dcera já vím. Napsala jsem rodičům jen jednu esemesku: Ahoj. Jsem v pořádku. Někdy zase přijedu nebojte se.
Nejsem na sebe vůbec pyšná, ale jinak to nešlo. Dojdu do "skladu" kde teď bydlím. Dojdu do našeho bytu. „Jsém domá" křiknu a ukousnu si jablka, které držím v ruce.

„Tak co jak je na tom?"vykoukne ze dveří Emily. „Neprobouzí se. Ale pohnul prstem" řeknu znuděně. „Ou. To je dobře ne?" vykulí na mě oči. „Jo je. Ale chci aby byl už celý vzhůru" fňuknu „ahá" přikývne a zase zmizí v kuchyni. A jak to dopadlo mezi mnou a Emily? Nenávist zmizela. Dojdu do Justinového pokoje, který teď slouží mě. Otevřu skříň a vytáhnu z něj kraťase a crop top, obleču se do toho a jdu do posilovny. Začnu na běžícím páse, pak 50 kliků a 150 sedů lehů a potom začnu bušit do pytle. Když dokončím v posilovně, zajdu si do sprchy a potom jdu do obyváku, kde sedí už i Lex.

„Něco novýho?"zeptám se a posadím se vedle něho. „Už máme prachy za ty včerejší drogy" oznámí mi Lex. Áno. Za těch pět měsíců se ještě něco malého zmněnilo. Začali jsme prodávat drogy. Takže jsme takoví "malý gang" dá se říct. „Dobře" mrknu na něj a na skleněný stoleček si dám nohy. „Hele. Byla jsi dneska u Justina?" zeptá se a já přikývnu. „Chtěl jsem tam dnes zajet. Jak je na tom?"

„Pořád stejný. Ale už aspoň hýbá prstem" odpovím mu. „Okey" řekne a napije se ze skleničky, v kterém je nejspíš bourbon. „Nepij tolik" vezmu mu skleničku z ruky a napiju se. „Ty máš co říkat" vyplázne na mě jazyk. „Ššš" zastavím ho a zase se napiju. „Ty ses tak zmněnila" vydechne „Justin tě ani nepozná" dodá „Jestli se vzbudí" zvednu ukazováček. „Ještě před pár měsícema jsi byla taková cíťa. A teď? Taková strašně jiná" uchechtne se „vadí?" nadzvednu obočí. „Né to vůbec ne. " uchechtne se. „Dobře" poloprázdnou skleničku položím na stolek. „Přemýšlím, že pojedu do Londýna" zašeptám. „Co by jsi tam dělala?" zeptá se. „Vrátila se. Zajímá mě jak mí rodiče žijí. A s Justinem to nemá cenu čekat. Až se probudí tak mi jednoduše zavoláš" pokrčím rameny. „nemůžes odejít" křikne. „cítím se provinile. Neviděla jsem je skoro půl roku. No tak Lexi. Vždyť já si můžu dělat co chci. Odlédám dnes večer. Takže za 2 hodiny" říkám a vstanu z gauče. „Takže nás chceš opustit?"vyjekne. „Myslel jsem, že jsme tým" dodá.

„Chci se tam jen podívat. Tak na týden" řeknu a jdu do "svého" pokoje. Vezmu si batoh a náhažu do něho oblečení. Bojím se jejich reakce, ale musím to zvládnout. Když se dobalím tak se stavím za Emily. „Potřebuješ něco?" zeptá se a hledí do kompu. „Už jsem mu to řekla a dneska jedu do Londýna" řeknu jí. „Jaká byla jeho reakce?" zdvihne na mě její pohled od počítače. „Znáš ho. Nechce abych jela" pokrčím rameny. Emily se od toho incidentu nehorázně zmněnila. „Ale ty stejně pojedeš" řekne „no to jo." pousměji se „hodně štěstí" mrkne na mě „jo. Díky. Tak ahoj" mávnu. „Kdy dojedeš?" zastaví mě ještě její otázka. „Nevim. Uvidím. Příští týden asi" odpovím jí. „Tak ahoj" dodám a odcházím. Zaklepu na Lexův pokoj. „Pojď" křikne a já vejdu. „Odvezeš mě na letiště?" zeptám se ho. „Nechci aby jsi tam jela" šeptne. „Proč?" vyjeknu. „Protože něco nevíš"odpoví Lex.

„Co nevím?" „ale nic." zatřepe Lex s hlavou. „Vezmeš mě teda na to letiště? Prosím?" zeptám se a nakonec přikývne.

-----------------------------------------------------------

Stojím v Londýně na letišti a má nervozita je čím dál silnější. Bojím se, že mě vyhodí z domu. Že mě nebudou chtít vidět. Popravdě? Ani bych se jim nedivila. Zavolám si taxi a taxikáři nadiktuji adresu a jedeme. Zastaví před mým bývalím domovem. Zaplatím a výjdu z auta. Pomalým krokem jdu k domu. Pomalu zmáčknu zvonek. Ze dveří vykoukne hlava mé matky. Dívá se na mě zmateně. „Kdo jsi?" zeptá se zaraženě. „Co-co že?" šeptnu. Nechápu ji. „Kdo jsi?" „tvá dcera Tiffany" odpovím jí zaraženě„To jsi ty?" zeptá se. Její pohled je šokovaný. „O čem to mluvíš?" vyjeknu a u toho rozhodím rukou. „Ty z těch fotek." řekne zamyšleně. „Kde je táta?" vyjeknu. Nechápu na co si to hraje. „Pojď radši do vnitř" otevře dveře a já vejdu do vnitř. V obyváku sedí nějaká paní. Pozdravím ji a ona mě. „Co je to s mámou?" zeptám se jí. „Ty to nevíš?" optá se „co nevim?"

„Tvá máma a tvůj táta měli autonehodu. Tvá matka to přežila, ale s amnézií. Nic si nepamatuje. A už ani nikdy nebude. A tvůj otec. No on.. On to nepřežil" řekne mi ta paní, ale já tomu nechci věřit. „Co-co že?" do očí se mi hrnou slzy. „To není pravda" zašeptám a zavrtím hlavou. „Asi je. Ti-Ti.. Promiň neznám tvé jméno" zašepta zklamaně matka. Rozbrečím se a rozeběhnu se pryč z domu. Nemůžu tam být. Nemůžu tomu uvěřit. Zastavím se někde daleko od domu a rozbrečím se. Nohy se mi podlomí a já začnu brečet. Nemůže být mrtví. Nemůže. Tohle myslel Lex. Když se zvednu tak si to mířím na hřbitov. Vážně je tam tátův pohřební kámen. Posadím se k němu a panicky se rozbrečím. Proč mi to Lex radši neřekl? Nemám už žádnou rodinu. Má matka si mě nepamatuje a táta už nežije. Možná kdybych zůstala doma tak by se nic nestalo. Co mam teď dělat? Vezmu mobil do ruky a zavolám Lexovi. „Proč jsi mi to ne-neřekl?" zavzlykám do telefonu. „Nechtěl jsem ti to říkat já." ozve se jeho hlas. „Nepamatuje si mě" zavzlykám. „Tak dojeď zpět do Texasu. Jede ti to za hodinu" řekne „dobře" šeptnu a hovor zavěsím. Nechci jet ještě do Texasu, když už jsem tady. Chvilku ještě truchlím nad tátovou smrtí a potom se zvednu a od hřbitova jdu zpět za mámou. Musí si mě pamatovat. Zaklepu a dveře otevře má matka.

„Už si se vrátila? " zepta se a já bez jediného slova vejdu do vnitř. Dojdeme do obyváku kde už ta paní nesedí. „Kde je ta paní?" zeptám se tichým hlasem. „Už odešla" pousměje se. „Vážně si mě nepamatuješ?" můj hlas se na konci věty zlomí. „Omlouvám se broučku, ale vážně ne" řekne a já se na novo rozpláču. „Neplač" pousměje se a pohladí mě po rameni.

„Musíš si mě pamatovat" setřu si slzy. „Jsem tvá jediná dcera Tiffany. Před pár měsíci mi bylo 18. Asi jste mě s tátou nesnášeli. Protože jsem vám jen psychicky ubližovala. Odjela jsem pryč. Utekla jsem od vás. A napsala jsem vám jen jednu esemesku. Ale milovala jsem vás a vy mě. Prosím mami.. Musíš si vzpomenout. Nesmíš mě tady nechat bez rodiny" zašeptám a má matka má zamyšlený obličej „promiň zlato. Nic si nepamatuji" zašeptá a z oka ji sklouzne slza. „Takže jsem tady jela zbytečně? To zase mám jet pryč?" zeptám se tiše. „Zůstaň tu prosím" řekne „chci tě znova poznat" usměje se. „Dobře" přikývnu.