Cigarettes? No, thanks.

Už jsi u maminky

POHLED TIFFANY
Otevřu oči, ale hned je díky ostrému světlu zavřu. Odhodlám se znovu oči otevřít a zvyknu si na denní světlo. Žiju? Asi jo. Své ruce přesunu na bříško, které bylo vypouklé, ale teď už není což znamená, že dítě už je venku. Snad je dítě v pořádku. Nevím co bych dělala kdybych zjistila, že všechna ta bolest a námaha byla k ničemu. Kouknu se po pokoji ve snaze najít to dítě, ale není tady. Když se posadím tak syknu bolestí. Vyhrnu si nemocniční triko a na břichu mám dost škaredou jizvu, která na dotek ještě bolí. Proto si radši zase lehnu. Do pokoje přijde nějaká paní v modrých zdravotních šatičkách, usuzuji, že asi sestřička. Usměje se na mě a i s vozíkem s jídlem ke mě dojde.

„Dobrý den. Tak jak se cítíte?" zeptá se mě sestřička „kde je dítě?" optám se hned. „Vaše holčička je v inkubátoru. Bude tam pár dní než se jí rozvinou orgány. Zatím přemýšlejte o jméně" usměje se na mě sestřička. „Děkuju. Můžu jí vidět?" zeptám se „dnes ne. Musíte si odpočinout" odpoví mi. „Dobře" špitnu a pousměju se. „Kdyby jste měla hlad. Tak tady máte jídlo. Ale většina žen po porodu hlad nemají" řekne mi a já přikývnu

„Na chodbě je váš kamarád Lex. Mám ho zavolat?" optá se a já opět přikývnu. Sestřička odejde a do pokoje vejde Lex. „Konečně jsi vzhůru" ze slovy mě obejme. „Jak dlouho jsem byla mimo?" optám se „den" řekne a více mě stiskne v obětí. „Viděl jsi moji holčičku?" zeptám se ho, když se odtáhnu.

„Jo. Je překrásná" usměje se „celá po tobě" dodá „těším se až ji uvidím" řeknu „sice se to nesmí, ale vyfotil jsem ti ji" řekne Lex a z kapse vytáhne mobil. Chvilku v něm něco hledá a potom mi mobil předá do ruky. Na fotce je maličké miminko. Má dcera „je tak malinká" šeptnu.

„Musím jí vidět" řeknu rázně. „To nejde. Si vyčerpaná" rozkáže Lex „ne musím" špitnu a do očí se mi ženou slzy. „Lexi. Prosím" fňuknu „ale jestli se ti něco stane. Tak si mě nepřej" varuje mě a já se usměju. Chci se posadit, ale on mě zarazí. Vezme mě opatrně do ruk a já se ho chci chytit kolem krku. Ale mé ruky se tam moc dlouho neudrží. Jsem slabá. Lex v rychlosti semnou proběhne k porodnici. A když nas potkala nějaká sestřička nebo doktor tak Lex řekl, že mě vede na záchod. Lex nakoukne do dveří, kde by měla být moje dcera. „Nikdo tady není" oznámí mi a se mnou přejde k nějakému skleněnému přístroji. Podívám se skrz skla uvidím to maličké stvoření.

„Panebože" špitnu a dám si ruku před pusu. Z očí mi začnou téct slzy. „Ona je tak maličká" z opakuji a usměju se. Lex říkal, že je celá po mě. No, ale já v ní vidím Justina.

O MĚSÍC POZDĚJI.
Dnes je ten den kdy si můžu svoji holčičku vzít domů. Čekám přede dveřma celá natěšená na mou malou holčičku. Otevřou se dveře a z nich výjde sestřička a v dečce má zabalenou mojí dceru. Opatrně mi jí dá do ruk a já mám co dělat abych se nerozplakala.

„Ahoj." špitnu a pohladím jí po hlavičce, na které má pár vlásků. „No už jsi u maminky. A ta tě vezme domů" zašeptám s úsměvem na tváři. „Tak. Teď jí ještě nakojíme a potom můžete s ní domů " řekne mi sestřička a já přikývnu. Už jsem se dokonce naučila chodit s umělou noho bez pomocí berlích. Dojdeme do nemocničního pokoje a začnu kojit maličkou. Hned se přisaje a všechno jde bez problémů.

„Tak to by jsme měli. Pozítří přijďte na kontrolu" řekne sestřička. Potom se s ní rozloučím a spolu s malou Barunkou jdeme do auta kde na nás čeká Lex. Ano jmenuje se Barunka. Celpu cestu domů si s ní různě hraju. Oči má po Justinovi. Zajímalo by mě jestli vůbec ví, že má dceru. Tak krásnou dceru. Hned jsem si ji zamilovala. Ty malí ručičky, nožičky a ty krásné velké hnědé kukadla, které mě pozorují. Je rozkošná.