Cigarettes? No, thanks.

Kamarád Justin.

„Co-co tady děláš?" zeptám se nadšeně a pořád ho objímám kolem krku. „Všechno nejlepší. Zlato" zašeptá mi do ucha. „Chyběla jsi mi" dodá. „Nemůžu uvěřit, že jsi tady" odtáhnu se a dívám se mu do očí. „Já taky ne" uchechtne se. Nevím co mám říct. Mám tolik toho na jazyku co bych mu řekla, ale zároveň nemůžu najít vhodná slova jak začít naši konverzaci. „Jak se cítíš jako 18-letá žena?"naštěstí začne on. „jsem tak stará" zafňukám. „Ale nejsi" uchechtne se. „Je mi taky osmnáct a už za měsíc mi bude devatenáct" řekne mi „jo už budeš starej děda" rýpnu si a zasměji se. „Pff" skříží si Justin uraženě ruce na hrudi. A to mě donutí zasmát se ještě víc. „Jak vidím tak jizva už nejde tolik vidět" řekne a pohladí mě na břiše po jizvě. „Jo. Už je to dobré" usměju se. „Mám pro tebe dárek" řekne „vždyť ty jsi tady. Víc si přát nemůžu" usměju se. Justin se široce usměje a z kapsy vytáhne malou krabičku. „Je to taková maličkost, ale snad se bude líbit" poškrábe se na zátylku a podá mi světle fialovou krabičku. Vezmu ji do ruk a pomalu ji otevřu. V krabičce je řetízek, na kterém je stříbrný medailonek. Otevřu ho a v něm je fotka mě a Justina. Když medailonek otočím tak vzadu je vyřezané: J+T=forever. Je to nádherné. Krabičku odložím vedle sebe na skříňku „nelíbí se ti to?" zeptá se Justin nervózně. Neváhám a spojím naše rty. Chvilku působí zaskočeně, ale po chvilce to odpadne a začne spolupracovat. Své ruce si položím na jeho tváře a on ty své obmotá kolem mého pasu.

„Líbí moc a děkuju." řeknu, když se odtáhnu. Natáhnu se pro řetízek „zapneš mi to prosím?" zeptám se. Justin přikývne a vezme si ode mě řetízek. Otočím se k němu zády, vlasy si dám do předu a Justin mi připne řetízek. „Stejně nemůžu uvěřit, že jsi přijel" vydechnu, když se na něho otočím. „Poděkuj svým rodičům. To oni mi zavolali" řekne, ale já prostě jeho slovům nemůžu uvěřit. „Co že? Mí rodiče?" zeptám se zmateně a kouknu se směrem ke dveřím „jo" přikývne mi. Fíha to bych od nich nečekala. „Divný" vydechnu. „A do kdy tu jsi?" zeptám se. „Do neděle" usměje se. Dneska je čtvrtek takže tři dny. „Napadlo mě, že by jsi mě dneska provedla Londýnem. Nikdy jsem tady nebyl" nabídne Justin.

„Dobře. Pojď" vezmu ho za ruku a jdu s ním dolů. „Počkej tady" řeknu mu u schodiště. Dojdu do obyváku, kde sedí máma s tátou a obejmu je. „ Děkuju. Jste nejlepší" vydechnu. „Nemaš zač zlatíčko" řekne táta „my pojedem s Justinem do centra jo?" zeptám se, když se od nich odtáhnu „jo, ale v sedm buď doma." řekne máma a já přikývnu „tak ahoj" mávnu rukou a jdu zpět za Justinem. Výjdeme z domu a jdeme do centra.

O PÁR HODIN POZDĚJI.
Už nám zbývá jen pár bloků a jsme u nás doma a s Justinem si máme pořád o čem povídat. „Bolí mě nohy" zafňukám. „Pojď mi na záda" nabídne Justin „ne jsem těžká" namítnu „nejsi. Nesl jsem tě už milionkrát" řekne Justin. „Hmm.. Tak jo" přikývnu a opatrně mu vlezu na záda. Justin si své ruce přemístí mezi mé záhyby u kolenou abych nespadla. „To je lepší" uchechtnu se a sve ruce si přehodím přes jeho krk. Dojdeme ke dveřím od domu a Justin mě pomalu postaví na zem. Otevřeme dveře a všude je tma a tak rozsvítím světlo

„Vše nejlepší" vykřiknou lidi a já se leknu. Jsou tu lidi ze školy a Dilen. Sakra. Míří si to ke mě. Začne hrát hlasitá hudba a všude je nějaké jídlo a balónky. Dilen ke mě dojde a hned se mi přisaje na rty. Nespolupracuji, ale když si vzpomenu, že vedle mě stojí Justin hned se od něho odtrhnu. Justin má vražedný a zároveň zklamaný výraz. „Dilene tohle je můj kamarád Justin. Justine to je Dilen" nevěděla jsem jak nazvat Justina tak jsem ho nazvala kamarádem. Podají si ruce a Dilen se na mě hned nalepí. „Kde jsou mí rodiče?" zeptám se ho „Jeli si někam na večeři a tak. Dovolili mi ti udělat "malou" oslavu" zasměje se a ruku mi položí na zadek. Justin začne Dilena uplně vraždit pohledem a nakonec se otočí a odejde od nás. „Justine" vyjeknu, ale přes hlasitou hudbu to nejde slyšet.