Cigarettes? No, thanks.

Jejich životy.

Ahoj✋
Dneska jsem se vzbudila a po dlouhé době (vážně po dlouhé) jsem měla chuť psát. Omlouvám se jestli tenhle díl je nějakej divnej. Nepřepisovala jsem ho. Prostě jsem ho nechala tak jak jsem psala. Však posuďte sami. Nemůžu uplně říct, že jsem v pohodě. Ale hlásím se s další částí 😊. A pokusím se přídavat zas častěji. Uvidím jak to půjde. A moc, moc děkuju za vaši podporu v komentářích. Moc si toho vážím.❤❤..Takže si užijte část a omluvte mi chyby.
Pa💋

POHLED TIFFANY
„Chceš něco donést?" zeptá se mě Lex, když mě pomalu pokládá na nemocniční postel. Ano. Jsem tady zas. V nemocnici. Dítě je v kritickém stavu. Doktor mi taky doporučil potrat i skrz toho, že mam slabou imunitu a teď ještě k tomu jak mě Justin zmlátil bych měla rizikové téhotenství. Ale já to dítě nezabiju.

„Ne nic nechci" setřu si slzu, která mi vyklouzne z oka. Nevěřím tomu jak to Justin mohl udělat. Malem zabil naše dítě. „Už si se rozhodla?" zeptá se mě opatrně Lex. „Nepůjdu na potrat" zašeptám a chytnu se za břicho. „Je to, ale velké riziko. Může tě to stát život." řekne Lex a jeho pohled je vážný.

„Nezabiju dítě. A jestli ti to vadí tak mě můžeš zmlátit jak Justin" vydechnu zničeně a nechám proudit slzy. „Nejsem takoví čůrák. A jestli teda chceš mít to dítě. Tak ti budem pomáhat" pronese Lex.

„Proč to udělal?" zavzlykám a mezi prsty svírám nemocniční peřinu. Lex si sedne ke mě na postel a opatrně mě obejme. „Ššš. Je to idiot" utěšuje mě „vždyť říkal, že mě miluje. Že mě neopustí" zavzlykám.

O 3 DNY POZDĚJI
Tak už jsem z nemocnice ve skladu. Ale celých 8 měsíců musím být jen na vozíku a nesmím se namáhat. „Na najez se" povzbudivě se na mě Emily podívá, když mi na stůl dává kousek pizzy.

„Nemám hlad" šeptnu „musíš jíst. Navíc, když v sobě máš ještě jednoho člověka." s povzdechem si vezmu do ruky trojúhelník pizzy a začnu jíst. Dělám to jen pro to dítě.

POHLED JUSTINA
„Kurva co jsem to udělal?! Jsem takovej debil. Ale no co? Děcko ještě nechci. A vždyť jsem jí to i říkal. Dítě chci nejdříve ve 25. No, ale taky je pravda, že ona za to nemůže. Ale kurva má jít na potrat ne? " vykřiknu a nervózně si promnu spánky. „Stejně se divím, že jsi zamnou došel" nevěřícně se na mě podívá. „Dlouho jsme se neviděli." pronesu potichu. „Jo vysral ses na mě. I s Tiffany. A už ste se mi neozvali" zavrčí a promne si pěsti „Já vím. Ale stalo se toho dost." řeknu na svou obhajobu. „Co mám teď dělat?" věnuju jí zoufalý pohled. „Ona si poradí" pousměje se a stoupne si. Trochu mě překvapí, když se mi posadí na klín. Nechápavě na ní pozvednu obočí.

„Chyběl si mi" zašeptá mi do rtů a hned na to mě políbí. „Kelsi" zavrčím do polibku. Nakonec podlehnu a začnu spolupracovat. Vyzdvihnu jí do náruče a přenesu ji do ložnice. Nebudu lhát. Jsem dost nadržený. I když jsem s ní nic nikdy neměl. Ale ona je tak sexy. Ach. Ale hned na to si vzpomenu na Tiffany.

„Neměli by jsme" ze slovy se od ní hned odtáhnu. „Vždycky jsem tě chtěla" přitáhne si mě k sobě, ale ja ji ze sebe zhodím. „Co se to s tebou stalo?. Vždyť jsi byla hodná" výštěknu „BYLA" zdůrázní mi „promiň. Neměl jsem chodit" šeptnu „jsem ráda, že si došel" pousměje se a nehtem mi přejede po bradě.

„Vždycky jsem tě měla ráda o něco více než ty mě. Ale ještě před rokem jsem byla prostě taková hodná. Co ráda pomáhala lidem a takové. Nechtěla jsem ti to říct, protože jsi miloval JI. Tiffany. Ale teď jsem zjistila. Že v tomhle sobeckém světě přežije jenom sobec. Už nechci být ta Kelsi, za kterou lidi chodí jen aby jim pomáhala. Ja už taková nejsem" dokončí svoji dlouhou řeč a já se na ní jenom koukám a přemýšlím, co mám teď udělat.

„Ehm.." je jediné co ze sebe dostanu. Kelsi jen zakývá hlavou a vrhne se mi po rtech. Spolupracuji. Přestaň! Přestaň! Křičí na mě mé podvědomí, ale mé tělo neposlouchá.

POHLED TIFFANY
Dny šly dál a se mnou to šlo od desíti k pěti. Justin? Ten zmrd se mi ani neozval. Chybí mi, ale nechci ho už vidět. A nikdy, opakuji nikdy se nepřiblíží k mému dítěti. Nikdy. A já? Jak jsem na tom já? Jak psychicky tak i fyzicky naprosto špatně. Dítě mě vyšťavuje čím dál více. Uběhl jeden měsíc, druhý měsíc, třetí měsíc, čtvrtý měsíc a já jsem teď už v pátém měsíci. Nejsem schopná se už ani sama postavit. Ale vybrala jsem si tu možnost, že to dítě odnosím a budu ho vychovávat. No jestli to přežiju. Ale už jsem přežila tolik věcí, takže přežiju i tohle. Nenechám to dítě bez mámy. Celé dny ležím na gauči a nechávám se obskakovat Emily a Lexem. Nechci to tak. Ale nedokážu se o sebe starat sama. Den co den se mi zdá, že má pokožka bledne. Těhotenství jsem si vážně představovala jinak. Ale kdyby mě Justin nezbil tak bych to možná zvládala lépe. O dost lépe.

„Nechceš něco?" zeptá se mě Lex, když dojde do obyváku. „Ne. Děkuju" šeptnu a tenkou deku si přitáhnu blíže k bradě „nechceš do své postele?" starostlivě se na mě podívá.

„Ne" šeptnu. „Už ti zbývá jen 4 měsíce. A už bude líp" usměje se. Ne vesele. Ale smutně. „Až porodím. A jestli všechno bude v pořádku tak se odstěhuju i s dítětem" řeknu tiše. „Co že? Nezvládneš to" vyjekne a posadí se do křesla „zvládnu to. Nemůžu vám tady furt překážet" šeptnu a cítím jak se mi zavírají oči. Usnu. A tak se to stává dost často. Z ničeho nic prostě usnu. Už dokonce vím pohlaví dítěte. Je to holčička. Vždy jsem si přála holčičku

POHLED JUSTINA
Už je to zkurvených 4 měsíců co jsem Tiffany neviděl. Šel jsem do skladu za ní, ale Lex mě z tama vyhodil se slovy ať se k ní už nepřibližuji. Lex mi řekl, že Tiff potratila. Nehorázně toho lituju. Za jeden den jsem ji stihnul zmlátit, zbůsobit ji potrat a podvést. Kurva, že jo. Jsem největší hajzl ze všech hajzlů. Ale co. Minulost už je zamnou. Změnil jsem se.

„Bylo to fajn puso" mucknu po Alexis a vstanu z postele „jo jen běž" řekne ještě unaveně. Pousměju se a výjdu z jejího pokoje. Drogy, děvky a já. Tohle je můj krásný život. A je mi dobře. A co se stalo s Kelsi? Vyspali jsme se spolu a potom jsem utekl. Stala se z ní děvka. Ale co? Ze mě se stal zase děvkař. Hold člověk si nevybere. Když se konečně dostanu domů tak se hned rozvalím na gauč. Ano. Mám svůj dům. Měl být pro mě a pro ni. Pro Tiffany. Dá se říct, že jsem ho stavěl sám. No ne uplně sám. Pomáhali mi pár známých.

„Diano?" křiknu. „No?" vykoukne její hlava z kuchyně a potom ke mě přejde. „Ahoj zlato" pozdravím jí a ona se posadí vedle mě. Diana. Moje Diana. Chodíme spolu. Ano právě jsem ji podvedl. No co. „Ahoj" šeptne a chytne mě za ruku „kde jsi byl?" zdvihne na mě svůj pohled. Její hnědé oči se vpíjí do těch mých. Je krásná, ale na Tiffany nemá. Nikdo na ní nemá. „Musel jsem si jít něco vyřídit" pohladím ji po tváři „miluješ mě?" zeptá se mě a já přikývnu „nikdy jsi to neřekl" šeptne „vždycky buď řekneš já taky nebo přikývneš"

„Miluju tě" řeknu a usměju se „ja tebe taky" přitulí se ke mě. A takhle si žiju já.

P.S.: Kdyštak to není ještě konec!😄