Cigarettes? No, thanks.

Všechno v pohodě?

Stojíme před bílým domem, který moc dobře znám. „Můžem?" zeptá se Justin a ja jen přikývnu a už cítím jak mě Justin veze k domu. Zazvoníme a čekáme. Otevře nám má máma s milým úsměvem. „Ahoj. Přejete si?" zeptá se a mile se usměje. „Ahoj. Promiň, že jsme přijeli bez ohlášení, ale jen tak mě to napadlo se sem stavit" ignoruju její otázku, kterou jsem nepochopila. Projede mě pohledem a zastaví se u mých nohou. „Asi jste si mě museli splést. Neznám vás" svůj pohled přesune na Justina a potom na mě. „Jsem Tiffany. A ty jsi má máma" připomenu jí „to teda ne. Nemám děti. Manžel mi nedávno zemřel, ale dítě jsme neměli. Snažili jsme se o něho, ale vždy to skončilo potratem, takže nemám dceru. Ani nevím proč vám to říkám.. Ale asi jste si spletli dům." řekne a chystá se zavřít dveře, ale já ji zastavím mými slovy „Před pár dny jsem tady byla" vyhrknu a ona dveře nechá pootevřené „odejděte" šeptne a zavře dveře. Co to mělo znamenat? Co když zase zapomněla. Jak mě mohla vyškrtnout ze života. Vždyť jeji doktor říkal, že by si měla časem vzpomenout „Bylo to divný" řekne Justin a chystá se zaklepat na dveře, ale já ho zastavím „pojďme. Nepoznala mě zase. Nechce mě poznat. Tak pojďme" řeknu mu a on se na mě ještě jednou podívá. Jen přikývnu abych ho ujistila. „Jsi si jistá?" „ano jsem si jistá. Už se tady nikdy nevrátím. Má rodina je fuč." poslední dvě věty si spíš zamumlám pro sebe. „Ale no ták" pohledí mě Justin po vlasech a já si utřu slzu, která mi vyklouzla z oka.

„Kam bys chtěla jít?" zeptá se„chtěla bych se kouknout na hřbitov" odpovím mu a on přikývne.

O MĚSÍC POZDĚJI
„Jsi připravena?" zeptá se mě Justin, když se u mě sklání a v ruce drží tu umělou nohu ještě s nějakým nástavcem (?nevím jak se tomu říká👏😄) . „bude to bolet?" zeptám se nervózně. Justin s mírným úsměvem zakroutí hlavou. „Hlavně v klidu, ano? A kdyby tě to nějak bolelo tak řekni" jen přikývnu. Dívám se do stropu a mírně se bojím. No bojím. Mám z toho divný pocit. „Au" fňuknu a Justin se rozesměje „vždyť jsem se tě ani nedotkl" zasměje se „tak pohni" zavrčím. „Nemáš se čeho bát" usměje se a už citím jak mi připojuje něco na nohu. Nebolí to, ale je to takový nepříjemný pocit. Mám zavřené oči a snažím se myslet na něco jiného. Co když se na tom nenaučím chodit? Nebo něco..

„Je to" uslyším Justinův hlas asi po pěti minutách a já pomaličku otevírám oči. Jde poznat, že to je umělé, ale když si na to natáhnu nějaké kalhoty tak to tak vidět nepůjde. Doufám.. Justin mi pomůže se postavit. „Zkus chodit" šeptne a já udělám krok, ale spadnu na Justina, který mě stihne chytit. „Pomalu" zašeptá a postaví mě. Justin mě přidržuje a pomalými kroky s ním obejdeme celý obyvák. „Šikula." pochválí mě Justin. „Všechno v pohodě?" ujistí se „jo asi jo" pousměju se. Boží pocit stát zase na dvou nohách. Pocit k nezaplacení.

Ahoj ✋
Po pár dnech konečně vyšla část👏 omlouvám se, že to chvíli trvalo než vyšla, ale nebyl čas. A už se pomalu blíží konec tohoto příběhu. Plánuju asi ještě tak 5 částí možná ještě víc. Uvidime co se tam ještě semele. Takže tak 😄. Snad se vám část líbila❤

Čusík✌