Cigarettes? No, thanks.

Ale já nejsem blázen

„Konečně jsi doma. Báli jsme se, že jsi utekla" strachuje se máma. „Proč bych měla utíkat?" vyprsknu na ní. „Poslední dobou je to v tvé oblibě" ozve se za ní můj táta. Jen pokroutím hlavou a jdu do svého pokoje.

O TÝDEN POZDĚJI
Za pár dnů se máme stěhovat a já jsem se kvůli Justinovi uzavřela do sebe. Jsem uplně na dně. Ne. Nebrečím. Kvůli němu už neuronim ani slzičku. Z šuplíku vytáhnu krabičku s pilulkama proti bolesti. Předevčírem jsem si vyvrtla nohu a tak mi doktor předepsal prášky.

„Potřebuju pomoct" někdo mi vtrhne do pokoje. A ten někdo je Justin. „Justine?" optám se a vstanu z postele. „Omlouvám se" řekne a pohladí mě po tváři, ale jeho dotek na své tváři necítím. „Jak to, že necítím tvůj dotek?" zeptám se zmateně. „Miluju tě" ignoruje mou otázku „Justine to." šeptnu, ale přeruší mě matka, která mi vtrhne do pokoje.. „Tiffany". Stojím tam vedle Justina v domění, že má matka začne vyšilovat co tady dělá. „S kým si tu povídáš?" zeptá se „s Justinem" kouknu vedle sebe, ale on tady není „co že? Vždyť tady není" opře se o trám dveří. Ale před chvílí tady byl. Porozhlížím se všude po pokoji. Kam se mohl schovat. Ale najednou uvidím Emily, která stojí za mou matkou a v ruce drží nůž. „Ne" vykřiknu, ale Emily se začne přibližovat. „Mami pozor" křiknu, podlomí se mi kolena a já padám k zemi „co se děje?" přejde ke mě máma. Klekne si ke mě. „Potřebuješ pomoc" zašeptá. „Všímám si tvého chování už dlouhou dobu. Měla by jsi navštívit psychologa" dodá „co že? Ne! Ty to nechápeš chce nás zničit. Mě chce zničit" říkám po tichu.

O DVA DNY POZDĚJI
„Bude tady jen na pár dní" říká psycholog mé matce. „Stihnete ji pomoct do 5 dnů? Máme se stěhovat" zeptá se matka „no to bude záležet na tom jestli tady Tiffany bude spolupracovat" odpoví ji psychiatr. Ano myslíte správně. Má matka mě šoupla do cvokárny. „Tiffany? Teď tě tady sestřička odvede do tvého pokoje ano?" mluví na mě, ale já ho ignoruji. Nevnímám jeho slova. Nějaká postarší paní přejde ke mě. „Tak pojď" pobídne mi sestra, ale já se ani nehnu. „Broučku slyšíš nás?" zeptá se mě máma, ale ignoruji i ji. „Takhle funguje už delší dobu?" zeptá se psycholog mé matky.

„Poslední dobou ano" odpoví matka. Na konec se zvednu ze židle a bez rozloučení se svou matkou odcházím pryč se sestrou. Zavedla mě do "mého" pokoje. Místnost byla celá bílá, ve které je jen postel. „Na posteli máš věci na přeslečení. " řekne mi a já se jen posadím na postel. „Proč tady jsem?" zeptám se šeptem. „Tvá matka si myslí, že máš psychické problémy" odpoví mi na mou otázku „ale já žádné problémy nemám" fňuknu. „Prý mluvíš sama ze sebou. Říkala, že se s nikým nebavíš a my ti tady chceme pomoct" usměje se na mě a opustí pokoj. „Ale já nejsem blázen" zašeptám do ticha..

Ahoj. Další část je na světě. Ano je to nejspíš pořádná s*ačka. Ani nevim jak mě napadla, ale co už.🙏