Cigarettes? No, thanks.

Miluju tě.

Jsou to 2 týdny co Justin zdrhnul. Nikdo o něm nic neví. A policie? Dokonce ho už přestává hledat. Ale aspoň mám od něho klid a jsem se svou dcerou. Však cítím to. Cítím, že jsem ho neviděla naposled. Protože všechno se opakuje. Stále dokola. Vlastně, když tak přemýšlím nikdy to mezi náma nebylo uplně růžové. Vždycky se něco posralo. Je tady klid. Emily vzala Barunku na hřiště a jsem sama 'doma'. Po dlouhý době. Z ticha mě vyruší vyzvánění mého mobilu. Natáhnu se pro něj a hovor vezmu

„Ano?" optám se do telefonu. „Tiffany?" uslyším hlas. JEHO hlas. „Justine?" oslovím ho ať jsem si jistá jestli to je on. „Chybíte mi" řekne potichu. „Ty mě, ale ne" prsknu. „Tiff."povzdychne si. „Udělal jsem a dělám chyby. Já vím, ale my k sobě patříme"

„Jo? Proč myslíš?" ironicky se zasměju „ať se děje cokoliv tak pokaždé jsme kurva spolu" řekne „u mě sis to posral už. Nebudu dávat další šance. Dostal si jich už dost. A pokud vím máš sedět v base. A jestli tam nechceš skončit tak mě nech být" chystám se hovor zavěsit, ale zastaví mě jeho hlas.

„Miluju tě" řekne. Něco pocítím. Lítost? Je mi ho líto? Nejsem tak blbá. Předstírá to. „Jsou to jen prázdná slova" zašeptám a rozhovor zavěsím. Miluju tě. Zní to hezky. Ale to je ono ZNÍ. Ublížil mi tolikrát, že chci aby taky aspoň jednou trpěl, ale mu všechno výjde. Vždycky. Někdo zaklepe na mé dveře a já se vylekám. Vyhoupnu se do sedu a čekám. Do pokoje vejde Lex.

„Nemáš hlad?" zeptá se a já zatřepu hlavou. „Nevíš kdy má dojít Emily?" zeptá se mě Lex „šla s Bárou na houpačky asi před půl hoďkou tak myslim, že za chvili tady bude. Proč?"

„Chtěl bych ji někam vzít" řekne a promne si ruce. „Dobře" pousměju se. „A kam s ní chceš jít?" zeptám se ho.
„Na večeři asi" odpoví mi. Začne mi opět vyzvánět telefon a já se leknu, že by to mohl být zase Justin. Vezmu mobil do ruky a chvíli se dívám na neznámé číslo.

„Vezmeš to nebo..?" zeptá se mě Lex a ja se vzpamatuju. Vezmu to. „Ano?" hlesnu do telefonu. „Dobrý den. U telefonu policista Barnes" když to dořeknu tak si oddechnu. „Dobrý den. Co potřebujete?" zeptám se. „Našli jsme ho." řekne „a je teď tady v cele. Dostavte se prosím na stanici" dodá „ehm..jo-jo dobře. Budu tam" řeknu zaskočeně a zavěsím rozhovor. Sedím na místě jak přikovaná. Vždyť mi před chvílí volal. „Co se stalo? Kdo to byl?" ptá se Lex.

„Našli ho"špitnu. Nevěřila jsem tomu, že ho nakonec najdou. Nějak jsem snad už ani nechtěla.

„Mám se dostavit na policii" dodám. „Zavezu tě"nabídne Lex a výjde z místnosti. Však já stále sedím nehnutě na posteli. „Jdeš?" zepta se mě Lex, když vejde do pokoje. „Volal mi Lexi. Dneska mi volal, že mě miluje a takové. Nevěřím mu" zašeptám a Lex si ke mě sedne.

„Miluješ ho?" zeptá se mě „ale popravdě. Cítíš k němu něco?" dodá otázkou. „Já-já to nevím" vložím si obličej do dlaní. „Pojď. Pojedeme" oznámí mi „ale co Barunka?"

„Emily ji pohlídá" řekne Lex „vždyť jste chtěli jít na večeři. Nebudu vám to kazit. Vezmu ji sebou. Nebo někoho obvolám" řeknu, když vstávám z postele. „Můžem jít zítra. Pojď" pousměje se a já už přestanu namítat. Nasedneme do auta a jedeme na policii. Na policejní stanici je opět zmatek. Hned však u 'pultu' co tam je narazím na Bernese. Pozdravíme se. „Máme ho. A zítra proběhne soud o tom jaký dostane trest. Ale podle jeho rejstříku bude tak minimálně rok v base" řekne a já jen přikývnu. „Musíte se zítra dostavit k soudu. Bude probíhat ve tři hodiny odpoledne" dodá a já o pět přikývnu.

DALŠÍ DEN
Soud už proběhl. Celou tu dobu co probíhal soud se na mě Justin stále díval. Soudce rozhodl, že Justin bude v base 1 rok. Stojím před soudní budovou a čekám než pro mě dojede Lex, když v tom kolem mě projdou policajti, kteří vedou Justina v poutech.

„Miluju tě" vykřikne než ho dají do auta. Z oka mi vyteče slza. Udělala jsem snad chybu? Miluju ho taky? Možná. „Miluju tě"zašeptám a pozoruju policejní auto, které mizí v dáli. To bylo naposledy co jsem ho viděla. Naše poslední setkání takhle.

Od začátku jsem se Justina snažila vyprostit z ústavu a snažila se aby neskončil v base. A teď? Teď je v base kvůli mě. Taková ironie. Jak se z lásky může stát nenávist. A z nenávistí dobří přátelé. To je tím, že lidi se mění. Život se mění. Stačí hodina, minuta, vteřina a celý život se může obrátit vzhůru nohama. Toho koho jsme nesnášeli můžeme začít milovat. A toho koho jsme milovali můžeme začít nenávidět. A tomu se říkaji city!

Ahoj.
Tohle je konec tohoto příběhu. Ani nevíte kolik bych vám toho řekla. Ani bych netušila, že se tenhle příběh tak chytne. Tohle je první část, která mě rozbrečela u psaní. Nedokážu uvěřit, že je tohle konec. Bude mi to chybět. Chci vám poděkovat za vaši dokonalou podporu a za to, že jste to četli💖. Tenhle příběh měl původně končit u 50. částí. Nakonec jsem se rozhodla pro 100 částí. A teď? Tohle je 124. část. Poslední.. Mějte se hezky a děkuju za všechno💖💖.

Naposledy čusík💋✋✋