Cigarettes? No, thanks.

Za všechno můžeš ty.

Ahoj :)
Konečně nový díl.
Omlouvám se za chyby :)
Přeju příjemné čtení. :)

Celý dne nevylízám z postele. Nechci. Ale najednou do mého pokoje vtrhne otec. „Co si jako myslíš, že děláš?" křikne po mě otec a já se na něho překvapeně podívám. „Co?" nazvednu obočí.

„Někam se vypaříš. Nic nám neřekneš a potom ještě po mamce vyjedeš? Teď tam dole brečí. Mrzí jí to. Ale je těhotná, má rozházené hormony a ty ji rozbrečíš" křičí po mě. „Tak promiň. Že mi vadí, že jsem adoptovaná" řeknu mu hnusným tónem. „Chápu, že ti to vadí, ale poslední dobou jsi na nás nepříjemná. Nebavíš se s náma a teď ještě tohle? Myslíš, že mamku to třeba nebolí? Že nemohla mít vlastní dítě? Teď jí to konečně vyšlo. Tak jí to nekaž" já jí to kazím? Co to tady mele?

„Já jí to kazím? Tak to abych radši šla, když vám tady tak překážím" vyštěknu a zvednu se z postele.

„Máš domácí zaracha" řekne přísně. Nechápu co se mu stalo. Nikdy po mě tak neřval. „Za co?" pozvednu obočí a ruce si skřížím na hrudi. „Za to, že jsi drzá" zavrčí a já jen zakroutím hlavou. „Já jsem drzá?" vyjeknu. „No promiň, ale něco jsem si prožila. Tak promiň, že jsem se trochu změnila" vyjedu po něm. Kéž by jsi věděl co se mi před dvěma týdny stalo.

„A kde jsi vůbec byla ty dva týdny?" zeptá se a změní téma. „To je jedno" šeptnu „to teda není. S kým a kde jsi byla?" zvýší hlas. Bože. Jak já takové výslechy nesnáším. „Na chatě" pokrčím rameny „s kým?" „s kamarádkou" už toho mám plné zuby „Krucinál nelži mi" zavrčí „nelžu" rozhodím rukama.

„Můžeš už odejít?" vydechnu a poukážu na dveře. To je teda přivítání. Neviděli jsme se už pěkně dlouho a on mě hned seřve. „No to teda nemůžu" řekne kousavě „fajn" zavrčím a zpět si lehnu do postele. „A co takhle doma dělat nějaké povinnosti? " vyštěkne. „Co proti mě dnes furt máš?" vyjeknu a zase se vyhoupnu na nohy. „Jsem tvůj otec musíš mě poslouchat" řekne a do pokoje vejde i má matka. „Stejně nejsi můj otec. A ty má matka" vykřiknu, ale najednou na pravém líčku ucítím štiplavou bolest. On mi dal facku? Ironicky se uchehtnu a jdu z pokoje pryč. „Kam jdeš?" křikne za mnou má matka.

„Pryč" dojdu do chodby, kde si obuju své boty. „Nebudu ti ničit těhotenství" ze slovy výjdu z domu. Už je docela chladno. „Tiffany" uslyším za sebou křik mé matky. Ignoruju ji a jdu pryč. Pryč od nich. Z očí mi postupně začnou stékat slzy. Nechávám je libovolně kutálet a jdu kam mě nohy nesou. Je mi zima. Na sobě mám jen legíny a tílko. Začnou na mě dopadávat kapky deště. Aspoň nebrečím sama. Pomyslím si a z kapání se stane déšť. Ani nevím kam jdu. Přes ty slzy vidím zamlženě. Když jdu po přechodu tak těsně u mě zastaví auto. Ignoruju to a jdu dál.

„Tiffany?" uslyším svoje jméno, ale neotáčím se a jdu dál. Něčí prsty se zachytí kolem mého zápěstí, a proto se zastavím. Kouknu se na tu osobu co mě zadržela. Justin. Tvl, já na něho mám, ale "štěstí". Pomyslím si v duchu. „Co se stalo?" zeptá se. Nemůžu zastavit slzy. Je mi zima až se začnu trochu klepat. Jsem celá promočená. „Nic" odbyju ho a volnou rukou se snažím setřít slzy. Marně. „A proto brečíš a chodíš tady v dešti jak tělo bez duše?" zeptá se mě Justin.

„Můžeš mě nechat jít?" zeptám se ho a pohled mám upřený na mé nohy. „Kam jdeš?" pořád ty otázky.

„Kurva nechte mě už být s těma otázkama" vykřiknu. „Tak řekneš mi co se stalo?" zeptá se, ale já mlčím. „Za všechno můžeš ty" zašeptám a odvrátím od něho pohled.