Cigarettes? No, thanks.

otec?

Předem se omlouvám za chyby. Část není kontrolovaná.
Přeju příjemné čtení :)

„Klid Tiffany. Prostě matku ignoruj. Oznam jí, že jdeš na párty a prostě odejdi co to komplikovat?" mumlám si sama pro sebe a u toho si hraju s vlasy, když jdu ulicema Texasu. Připadám si jak blázen mluvit sama se sebou, ale uklidňuje mě to.

„Ale co, když tím, že odejdu z domu tak mámu naštvu ještě víc a vážně mě pošle do Anglie" zastavím se a začnu přemýšlet. „Ne. Drž hubu Tiffany. Buď v klidu" zhluboka se nadechnu a vydechnu a zase se rozejdu v chůzi. „Ne, dělej prostě, že se nic nestalo. Buď v klidu. Však co? Anglie není špatné místo ne? Je tam Big Ben a Londýnské oko. Co víc si přát." řekne nějaký kousek ve mě.

„Hm Sama sobě si to namlouváš. V Londýně pořád jenom chčije" zase řekne mé vědomí. Ne. V Londýně nebudeš. Rodiče by tě tam jen tak nevypakovali, no ne?

Zastavím se před domem a pořádně se nadechnu než vejdu do vnitř. „Kde jsi jako byla?" vykřikne hned po mě matka až se leknu. „A co se ti to stalo?" vyjekne hned na to a já se dotknu čela, přičemž musím trochu syknout.

„Nic" usměju se a jdu na horu po schodech „jsi jak si veselá, na to že za 3 měsíce jedeš do Londýna" řekne a já se zastavím „Nepojedu tam. To ti radši zdrhnu" zasyčím. „Vždyť by ses nedokázala ani uživit" křikne a já už vejdu do svého pokoje a nezapomenu dramaticky pořádně bouchnout dveřma. A dost. Vezmu si menší posuvný kufr a do něj začnu naskladávat své oblečení.

„Co je to za matku, která mě chce poslat tak daleko" mumlám si pod nosem, když si skládám věci do kufru. Dojdu do koupelny, kde si vezmu taky důležité věci a vložím je do kufru. Když už jsem se vším hotová tak i s kufrem jdu do chodby ke ještě potkám matku.

„Kam jako jdeš?" vyjekne po mě matka. „Když mě tu už nechceš stačí říct" ze slovy si obleču ještě mikinu. Sice ano je léto, ale noci můžou být i chladné.

„A jako kam máš namířeno?" opře se o trám dveří a vypadá trochu pobaveně „půjdu k Melanii " oznámím ji a otevřu dveře. „Pojď i hned zpátky. Chováš se jak kráva. " chytne mě za ruku, ale já se jí vyprostím ze sevření. „Měla by jsi mě chápat. Chtěla jsem mu jen pomoct.." řeknu a otočím se na ní.

„Ty mu, ale nepomáháš. Pomůžeš mu leda tak, když ho necháš na pokoji" řekne mi a já zakroutím hlavou „to si myslíš ty. Pomáhám mu o dost více než ty" zasyčím a chystám odejít z domu. Jenže před mýma očima uvidím otce. Neviděla jsem ho už 2 měsíce.

„Tati?" zašeptám a mírně se pousměju. Musím říct, že otce mám radši než matku, protože chápe mé rozhodnutí a ve všem mě podporuje. Ano je někdy přísný, ale to snad každý rodič, no ne? V momentě pouštím kufr z ruky a rychlím krokem jdu za ním. Už z dálky se na mě usmívá, a když jsem u něho tak ho hned obejmu.

„Chyběl jsi mi" vydechnu a slyším jeho povzdechnutí „ty mě taky" řekne a potom se ode mě odtáhne. Dojdeme před dům a on se přivítá ještě s mámou. „Čí je ten kufr?" zeptá se táta a očima tiká mezi mnou a mámou. „Můj" řeknu a kufr o pět uchopím do ruk. „Kam jdeš?" zeptá se a mírně se zamračí. Jeho obličej nevypadá usměvavě jako vždy. „K Melanii. " odpovím mu „v žádném případě. Nikam nejdeš. Musíme si s tebou promluvit" řekne a já si povzdechnu, ale nakonec vejdu zpátky do domu.