Cigarettes? No, thanks.

Prosím..Polib mě!

„Do prdele Tiffany. Kdy si myslíš, že přijedeš krucinál?" křikne do mobilu Lex. „Ja-ja nevim" šeptnu. „Už jsou to dva měsíce a Justin se už probudil. Musíš přijet. Ptá se pořád na tebe. " říká mi. „Nemůžu mámu znovu opustit" zakňučím. „Takže už se nevrátíš?" zeptá se Lex. „Ja-já nevím" šeptnu. „Musíš.. No tak aspoň kvůli Justinovi" přemlouvá mě. Chci jet za nima, ale bojím se opustit mámu. Hodně jsme se zblížily. Máme snad lepší vztah než předtím. Mohly jsme začít odznova. „Jsi tam?" uslyším zase Lexův hlas. „Jsem" špitnu. „Hele... Chci přijet, ale-" chci pokračovat, ale jeho hlas mě umlčí. „Jestli chceš tak přijedeš, všechno ostatní jsou jen výmluvy. Zasrané výmluvy" řekne. Chci za Justinem. Hodně za ním chci. „Dobře. Přijedu" řeknu rázně „výborně. Kdy?" zeptá se šťastně. „Večer. Ještě ti napíšu" řeknu mu. „Dobře" odpoví a já hovor zavěsím. Dojdu do kuchyně, kde vždy bylo veselo. Kde si povídala máma s tátou a smáli se příhodám, které se jim stali. Ale teď? Teď je po domě hrobové ticho. Máma sedí u stolu a popíjí kávu. „Vzpomínám si" šeptne. Vykulím oči a přeběhnu k ní „na co?" zeptám se nadšeně „na mé pocity. Byla jsem smutná, měla jsem strach. Nevím kvůli čemu, ale vzpomínám si co jsem cítila." zašeptá „doktor říkal, že je dost možné, že si na tohle vzpomeneš" řeknu. „No to je jedno." usměje se a máchne nad tím rukou „co máš dnes v plánu.?" zeptá se mě „no. Odjedu zpět do Texasu" šeptnu. „Dneska" dodám šeptem. „Tiffany.."vydechne má matka. Čekám, že mi to zakáže, ale opak je pravdou „přijedeš ještě někdy za mnou?" zeptá se a v očích se jí lesknou slzy. „Jistě, že ano" usměju se a obejmu ji kolem krku. „Mám tě velmi ráda." zašeptá mi do ucha „já tebe taky" usměji se. „A kdy odjíždíš?" „kouknu se jak mi letí letadla a uvidím"usměju se. „Běž už se radši podívat hned" řekne, když se ode mne odtáhne. Poslechnu ji a jdu na počítač se podívat. Jede mi jeden už v pět což je za hodinu a potom ji jede v šest což je za dvě hodiny, takže pojedu v těch šest. Objednám si letenku a jdu dolů za mámou. „Za dvě hodiny" řeknu jí a posadím se na proti ní.„to aby ses šla zbalit, ne?" zeptá se „mám tam oblečení. Všechno co mam tady si chci nechat tady" usměji se na ní a ona jen přikývne „Budeš mi chybět" řekne na jednou „neboj.. Přijedu" ujistím ji. Nakonec pomůžu mamce upéct sušenky a potom mě veze na letiště.

„Zavolej mi až přijedeš, ano?" řekne máma „ano." přikývnu a obejmu ji. „Opatruj se dítě" zašeptá a políbí mě do vlasů. „Tak pá" mávnu a už odcházím do letadla.

-----------------------------------------------------------

Když vystupuju z letadla tak uvidím Lexe, který se rozhlíží všude kolem. Rozeběhnu se k němu, a když mě uvidí tak se usměje. Obejmu ho a on se zasměje. „Bál jsem se, že nepřijedeš" uchechtne se „ale jsem tady" zasměji se. Odtáhne se s mírným úsměvem. Když Lexe znáte jen tak matně tak je to hajzl, ale když ho poznáte blíž, zjistíte, že je to vlastně dost dobrý člověk. Chyběl mi. „Tak pojď. " řekne a jdeme k autu, nasedneme do vnitř a vyjedeme. „Justin už je teda vzhůru?" zeptám se ho. „Jo. Ale neříkal jsem mu, že přijedeš. Bude to pro něho překvapení" „a kdy se probudil?" optám se ho. „Předevčírem" odpoví mi. „Stejně nemůžu uvěřit tomu, že jsi tady" zasměje se Lex „myslel jsem, že už nikdy nepřijedeš" dodá „víš jak to dopadá, když myslíš" rýpnu si do něj se smíchem. „To byla podpásovka" zdvihne ukazováček na horu a já se uchechtnu. „A jak si vůbec na tom? S tím..no však ty víš." zeptá se mě a já si skousnu ret. Nejsem s tím vyrovnaná. Nedokážu uvěřit, že tátu už nikdy neuvidím. Že jsem ani nebyla na jeho pohřbu, že jsem se s ním nerozloučila. Po tváři mi sklouzne slza „Pořád tomu nemůžu uvěřit" řeknu a setřu si slzu. „Bude lépe" ráda bych mu věřila. Možná, že bude, ale možná že nebude.

„Těšíš se na Justina?" změní Lex téma „strašně" pousměji se. „A jak je na tom?" optám se ho „jo už je v domácí léčbě a všechno v pohodě. Ale pořád se na tebe vyptává" pousměju se. Je hezké, že se na mě vyptává. Ani se nenadám a už stojíme před skladem. Rychle vyskáčeme z auta jdeme do skladu. Už se na něho vážně moc těším. Jdeme na hrou do bytu a Lex mi do ucha zašeptá ať jdu za ním, že je u sebe v pokoji. Opatrně jdu k jeho pokoji a zaklepu.

„Lexi. Říkám ti, že jsem v pohodě" zakřičí. Uchechtnu se. Otevřu pomalu dveře. Justin sedí na posteli a pohled má zabodnutý do mobilu. Odkašlu si a on se na mě podívá. Hned se rozeběhnu a skočím za ním do postele. „Tiffany" vydechne a hned mě obejme. „Justine." zasměju se a pevně ho držím v obětí. „Chyběl jsi mi. Tak moc" zafňukám a na mé tváři zdobí úsměv. „Ty mě taky. Nemůžu uvěřit tomu, že to je 7 měsíců." vydechne a pořád mě tiskne v obětí. „Jo. Prospal si dokonce své narozeniny" uchechtnu se a odtáhnu se. Tak nehorázně chci cítit jeho rty na těch mých. Nevydržím to a vrhnu se po jeho rtech. Hned začne spolupracovat. Odtáhnu se a oba dva se usmíváme. „Co se tam vůbec stalo?" zeptá se mě „no.. Nestrefila jsem se do Lucase, a-ale střelila jsem tebe" šeptnu a dívám se na své ruce. „Omlouvám se. Nezvládla jsem to" dodám a z oka mi steče slza. Justin mi ji, ale palcem setře. „Zvládla. Byla jsi úžasná." usměje se a já s ním. I když mu nevěřím. „A o co jsem přišel?" zeptá se mě. „No." polknu a z hluboka se nadechnu „můj otec..umřel..a má matka má amnézii" řeknu a promnu si oči, které se plní slzami. „„Pojď sem" přitáhne si mě do obětí a já se rozbrečím. „Nejhorší je, že-že jsem to nevěděla. Stalo se to před 5 měsícema. A to jsem byla tady. Tady v Texasu. Ani jsem se s tátou nerozloučila. Nic" vzlykám do jeho hrudi. „Mrzí mě, že jsem tady nebyl abych tě utěšil"zašeptá a hladí mě po zádech. Už nic neodpovídám jen brečím. Nemůžu přestat plakat. „Jen se vyplakej zlato" zašeptá mi do vlasů. Užívám si jeho přítomnost. U něho můžu být svá. Můžu brečet a mu to nevadí. Miluju ho. „A má matka si mě nepamatuje. Nepamatovala si ani mé jméno. Vůbec mě neznala" vzlykám dál. Nemůžu u něho předstírat, že jsem v pohodě a že mi nic není. Bolí mě to. „Bude dobře. Uvidíš. Všechno zlé máš za sebou. Už všechno bude v pohodě. Slibuju. Nic se ti zlého nestane" zašeptá mi do vlasů. Věřím mu. Nevím proč, ale věřím mu. Mé vzlyky utichnou. „Moc mě to mrzí Tiff" řekne po dlouhé době ticha. „Ještě, že jsi to přežil. Kdybys umřel tak bych to už nevzládla" zašeptám a trošku se odtáhnu „prosím. Polib mě" zažadoním. Usměje se a spojí naše rty v jedno.