Hey, I love you [Justin Bieber]

34. část

(nechce se mi celý večer s Lucy opisovat, opravdu na to nemám náladu tak promiňte..prostě si něco domyslete:-))

Probudila jsem se ráno se zvláštním pocitem. Jakoby se něco stalo. Pohltil mě strach a v tom se mi rozezvonil mobil. Rychle jsem ho schmatla ze stolíku a přijmula hovor bez toho, abych se koukla kdo volal.

,,Ano?" můj hlas zněl rozespale, ale i vystrašeně. Bála jsem se, že se něco stalo Justinovi nebo mojí rodině, při nejhorším Lucy.

,,Angelo musíš co nejdřív přiletět do Puerto Rico, Justin..on..no prostě sem co nejdřív přileť. Sbal si věci na 14 dní, možná dýl. Do sms ti pošlu adresu nemocnice. Rychle přileť, už musim jít, ahoj" a típl to. Já to věděla. Mímu miláčkovi se něco stalo. Co když to nepřežije? Co když nás opustí a já zůstanu na malýho sama? 

Rychle jsem vyletěla z postele a vytáhla kufr ze skříně. Začala jsem házet všechny možný kusy oblečení a vytáhla jsem si k tomu legíny a dlouhý svetr. Zaběhla jsem do koupelny, kde jsem si opláchla obličej vodou. Rychle a důkladně jsem si vyčistila zuby a namalovala se. No namalovala, spíš jenom přejela slabě řasenkou, protože jsem věděla, že si ještě pobrečím. Všechno jsem si sbalila a šla se oblíct do věcí, které jsem měla připravené na posteli.

Oblíkla jsem se a začala hledat notebook, kterej jsem delší dobu nepoužívala. Našla jsem ho pod postelí a hned otevřela. Naskočila mi plocha, na které jsem měla naší společnou fotku. Fotku s Justine. Začali mi téct slzy, slzy ze strachu, který jsem o něj měla. Okamžitě jsem si zablokovala letenku do Peurto Rico a zjistila, že mi to letí za 2 hodiny. Akorát.

Dobalila jsem ještě poslední věci a zavolala si taxíka. Mezi tím jsem si v kuchyni dala wafle s jahodovým sirupem a šlehačkou. Poslední dobou mám nenormální chutě, klidně bych snědla i kyselý okurky s nutellou. Ale vážně, možná to zní bláznivě, ale v životě se musí všechno zkusit. Když jsem dojedla, měla jsem ještě pár minut času, což znamenalo, přečíst si sms od Scootera ve které bylo, do které nemocnice mám přijít.

Taxík po pár minutách troubil před domem. Schmatla jsem kufr a vyrazila. Zamkla jsem dům a vydala se stříc mému osudu.

Nastoupila jsem do taxíku a kufr jsem měla vedle na sedadle. Řidič byl tak "ochotnej" že mi snim pomohl. Nesnášim takový lidi. ,,Na  letiště prosím" řekla jsem asi až moc rychle v návalu emocí. Jen kývnul a auto se rozjelo. Hlavou mi začali běhat myšlenky, vzpomínky. Nejvíc jsem se bála toho, co se mu stalo. Scooter mi nic neřekl, jen ať co nejdřív přiletím. Bože prosím, ochraňuj mi ho, nesmí se mu nic stát.

Asi po půl hodině jsem dorazili na letiště a já mu zaplatila. Schmatla jsem svůj kufr a vydala se k recepci. ,,Dobrý den, měla bych tu mít zablokovanou letenku do Peurto Rico na jméno Angela Williams" usmála jsem se na tu ženu a ona přikývla. Začala mě hledat v počítači a po chvíli mi dala letenku. ,,Tady máte, sedadlo 42 E" usmála se a zase si dělala vlastní práci. ,,Děkuju" sebrala jsem se a šla na odbavování zavazadel.

už v letadle

----> písnička

Sedím na svém sedadle a ze sluchátek mi hraje Yurima - River flows in you. Možná dost smutná hudba, ale mě se líbila. Představovala jsem si to nejjhorší, i když jsem si přála opak. Jen jsem bezmocně seděla na sedadle a plakala. Čekala jsem až vzlítneme, až přistaneme v Puerto Ricu (San Juan) a já uvidim Justina.

Ani si nedokážu představit, že bych ho ztratila. Naše dítě bych vychovávala sama a vždycky večer u okna bych mu ukazovala tu nejjasnější hvězdu, která by byla on. Ukazovala bych mu alba s fotkami, které spolu máme, vyprávěla mu o tom, jak měl úžasného otce.

Ale nechci teď myslet na nejhorší, chci myslet na to, jak to je jen obyčejný kolaps, horečky, nějaká slabá nemoc. Nedej bože, aby měl rakovinu. O dalšího člověka díky rakovině přijít nechci.

Letadlo začalo pomalu vzlétat a já si přála už aby jsem byli na místě. Měla jsem před sebou 5 hodin cesty, 5 nekonečných hodin. Ani nevím jak, ale usla jsem.

V NEMOCNICI

Přiběhla jsem do nemicnice a očima hledala recepci. Všude pobýhali lidé, doktoři a sestřičky. Rychlým krokem jsem se vydala k recepci, kde seděla už od pohledu nepříjemná sestra. ,,Dobrý den, prosím vás měl by tu být můj přítel, Justin Bieber" Podívala se na mě divným pohledem a zamračila se. ,,Pro faninky neposkytujeme žádné informace, zbohem" A začala si dělat zase svou práci. 

,,Ale já nejsem faninka, JSEM JEHO PŘÍTELKYNĚ A ČEKÁM SNÍM MIMINKO" Artikulovala jsem jí každé slovo po slově. ,,Lituji, to by mohl říct každý. Prostě vás tam nepustím a tečka" odsekla a odešla. To se mi snad zdá? Začala jsem v kabelce lovit mobil a vytočila Scootera. 

,,Angelo, kde prosimtě seš?" ,,No na recepci, ta tlustá kráva mi nechce říct kde leží ani kde je." naštvaně jsem si sedla na židli. ,,Počkej tam, jdu pro tebe." a položil to. Začala jsem sledovat tapetu na mém telefonu a hypnotizovala jí. Stáli jsme u zrcadla a Justin mi hladil bříško. Je to krásná fotka.

Prstama jsem si přejížděla po břichu a šeptala si uklidňující slova. ,,Angelo?" drknul do mě Scooter. Hned jsem zvedla hlavu, ale to jsem dělat neměla. Jeho oči byli červené, uplakané..jako ty moje.

 ,,Scootere" pevně jsem ho obejmula a plakala do ramene. ,,Prosím řekni mi, co mu je? Přežije to? Bude v pořádku?" vyptávala jsem a a doufala ve špitku naděje. ,,Angie, zjistili mu rakovinu, nikdo neví jestli přežije. Má jí v rozsáhlém stádiu" smutným a zárověň lítostným pohledem se na mě podíval. Bylo to, jako by se zastavil čas. Scooterova slova mi zněli pořád v hlavě. To už jsem nevydržela a rozplakala se z celého hrdla. 

To nemůže být pravda. Proč on? Sakra proč zrovna on? ,,Mů-můžu ho vidět?" skoro jsem ani mluvit nemohla, tolik mě bolel pocit, že ho můžu ztratit. ,,Pojď" vzal mě za ruku a táhl někam do pokoje, kde by měl ležet můj princ.

Přišli jsme před pokoj 126 a otevřel mi dveře. Vešla jsem ale sama, on zůstal na chodbě. ,,Nechám vás osamotě" a zavřel. Sedla jsem si na židli vedle postele a vzala do ruky jeho pravou ruku.

,,Lásko jestli mě teď slyšíš, prosím neopouštěj nás, prosím bojuj a vyléči se. Kvůli mě, kvůli malýmu, kvůli Scooterovi, Kennymu, Pattie, Beliebers. Tolika lidem tu na tobě tolik záleží, prosím nevzdávej se a ukaž rakovině, kdo je tady pán. Nedokázala bych žít s pocitem, že mě neobejmeš, že se v noci nebudu mít ke komu přitulit, že mě nepolíbíš už nikdy. Právě teď jsi v kómatu a všichni říkají, že člověk co je v kómatu vnímá, co ostatní řikají. Přeju si, aby jsi se mi probudil a uzdravil. Miluju tě" 

Dál jsem mu hladila ruku a slzy nechala téct. 

1 osoba.

1 přání.

BTW: Na profilu mám nový příběh, jmenuje se "Nádherné bytosti" a je podle té knihy. Akorát jsou pozměněné hlavní postavy. Byla bych ráda, kdyby jste si přečetli:) děkuju xx.