Hey, I love you [Justin Bieber]

52. část

Z pohledu Angi

Do psí řiti! Teď, když Justin našel ty dopisy, nevím co mám dělat. Nechtěla jsem po něm křičet, ale nedalo se to. Sakra proč se všechno musí posrat? Proč nemůžeme mít klid, pohodu. Svět je proti nám a mě už to nebaví.

Akorát sedim na vaně s hlavou ve dlaních a tiše vzlykám. Nikomu jsem nic neudělala, tak proč já? Justin se mi snaží dostat do koupelny, ale mám zamčeno. Jsem srab, protože se mu nedokážu podívat do očí. Vtipné co? Ani ne.

,,Miláčku otevři prosím, vyřešíme to spolu, jsme na to 2. Otevři ať tě mohu obejmout." šeptal u dveří.

Zvedla jsem se tedy z vany a pomalými kroky jsem došla ke dveřím, přece jenom mám velké břicho, ja kdybych měla každou chvíli porodit. Ale maličký bude muset ještě měsíc počkat. Ruku jsem natáhla k zámku, který jsem následně otočila, čímz se dveře odemkly.

Justin hned vystartoval a pevně sevřel ve svém náruči. Milovat je krásný pocit, ale ještě krásnější je, když vám někdo city opětuje.

,,Miláčku tolik jsem se o tebe bál, prosím neděj to už. Jsme na to 2,nejsi na to sama. Ochránim si vás, to ti slibuji. Bože, tak moc tě miluju, odpusť mi prosím." šeptal mi do krku a pevně svíral v náručí.

Tak krásné slova, jenže, co když to není pravda? Teda věřím, že by nás ochránil, jen se bojím.

------------

Místo - zapadlá část LA, Kalifornie.

Jdu po ulici a slyším divné zvuky. Jako kdyby za mnou někdo šel. Po zádech mi běhá mráz a bojím se otočit. Co když tam někdo je? Je to snad TEN anonym? Sakra, proč jsem si jen vybrala tuhle cestu pro cestu domů? Jsem pitomá.

FLASHBACK

,,Angelo, jak je to mezi vámi a panem Bieberem?" 

,,Je pravda, že vás podvedl?"

,,Odpustila jste mu?"

,,Konečně přiznejte, že to dítě není jeho."

,,Jsi štětka."

,,Zlatokopko!"

Stovky lidí na mě pokřikovali před obchodním centrem a smáli se mi. Paparazzi fotili jako o život a mě se z toho začínala motat hlava. Sakra co jsem jim sakra udělala? Jak jako, že mé dítě není Justinovo, to je kurva lež!

Snažím se vymotat z jejich spárů a najít ulici, kde není nikdo, abych se dostala domů. Nohy mě bolí, James kope jako o život a já ám pocit, že někdě zemřu. 

Tlačím se uličkou všech lidí a následně utíkám, díky bohu za mé adidasky. Utíkám, utíkám před nimi jak jen můžu, jenže dech mě zrazuje a já zatáčím do opuštěné uličky. Schovávám se za kontejner a čekám, až přeběhnou, abych se mohla vydat domů.

Po několik minutách se zvedám a jdu uličkou, která je temná a nikdo zde není.

END OF FLASHBACK

Přidávám do kroku a modlím se, abych byla už co nejdřív doma. Slyšící kroky zamnou se přibližují a mě se svírá hrdlo. Chytí mě? 

Mé nohy se dají do běhu a utíkám na pospas nějakému psychopatovi, který běží zamnou. Bohužel, nohy mě zrazují a já cítím něčí dotyk na mé ruce. Automaticky vykřikuji, ale mé výkřiky tlumí jakýsi kapesník, který je nečím nasáklý. Potém upadám do tmy a poslední co si pamatuji je nečí smích.

Je tohle můj konec?

------

 Probouzím se svázaná na židli a jediné co registruji, je ostrá bolest. Lana se mi zařezávají do rukou a nohou. Skoro je necítím.

Rozhlížím se po místnosti, ve které jsem. Vůbec to tu nepoznávám a to mě znervózňuje. Kdo mě mohl unést? Někde v houbě mé mysli vím, že je to TEN anonym, který mi vyhrožoval. Jen si to nechci přiznat. Bojím se skutečnosti? Ano, bojím.

Slyším dupot a můj zrak se přesouvá na velké dveře, které se následně otevírají. Ale osoba co tam stojí, mě maximálně šokuje.

,,TATI?!?!?!" šokovaně vykřikuji a následně cítím silnou ránu do hlavy. Opět padám do tmy.

~části budou kratší, za to pravidelnější :) dnes bude možná ještě 1.