Hey, I love you [Justin Bieber]

35. část

příjemné čtení:)

Ten hrozný pocit, když strácím osobu kterou miluju. Spí, stále spí. Bojím se, že až se probudí..nepřijme svou nemoc. Vím jak se rakoviny bojí, říkal mi to. Taky mi říkal, že nás nikdy neopustí..musím tomu věřit. Musím věřit tomu, že bůh se smiluje.

Dnes už zase sedím u jeho postele a jemně tisknu jeho  ruku. Už je to asi týden, co je v kómatu. Všechny koncerty se až do odvolání zrušili. Scooter se mě snaží vyhnat na hotel vyspat, ale já nedokážu usínat s pocitem, že Justin je tady v tomhle stavu. 

 Sedím. 

Přemýšlím.

Pláču.

Tohle je můj každý den. Chybí mi jeho úsměv a ty nádherné slova. S nikým nemluvím, jenom s lidma, co sem přijdou. Scooter se mi stal jako druhý táta, je to divný..ale beru ho tak. ,,Angelo, měla by ses jít na hotel vyspat, nemůžeš tu pořád sedět. Ty i prcek potřebujete odpočívat." usmál se na mě. Počkat cože? Odkud ví o dítěti? V tuhle chvíli jsem neměla sílu se ho na to ptát, mám jen jedno velké přání.

JUSTIN

Už pár dní sedím na louce a sleduju lidi dole. Nevím kam jsem se dostal, kde to jsem. Ale vidím mojí milovanou Angelu oplakávat mé nehybné tělo. Tolik si přeju jí obejmout, políbit a hladit po vlasech. Najednou se někdo zjevil vedle mě. 

Podíval jsem se na tu osobu se slzami v očích. Viděl jsem jí rozmazaně, ale 100% jsem věděl kdo to je. To není možné. ,,Melany" zašeptal jsem směrem k ní. ,,Ahoj Justine" krátce se zasmála. ,,Co tu dělám? Kde to jsem? A vůbec..co tu děláš ty?" ,,Takže, jsi na takový hranici. Tvé tělo leží v nemocnici s rakovinou a jsi v kómatu. Neboj uzdravíš se, v kómatu budeš ještě 6 měsíců. Neptej se jak to všechno vím. Prostě tady všichni víme všechno o svých svěřencích. I o tom, co se jim teprve stane, to ti ale bohužel nemůžu říct. A co tu dělám? Pár dní po tom, co Mike vtrhl Angele do domu jsem ho přestala bavit a zastřelil mě."

Sledovala lidi pod námi a já všechno vstřebával. ,,Takže jsem teď něco jako polomrtvý? A proč až za 6 měsíců sakra? Chci být při své přítelkyni a dítěti!" Uděřil jsem pěstí do trávy a slzy mi nekontrolovatelně padaly. Tolik chci snima být, né tady. 

,,Justine to nejde, osud to tak naplánoval. Musíš to vydržet. Za tu dobu se z 80% vyléčíš z rakoviny. Zbylých 20% budeš chodit na chemoteraie nebo je možná operace, která tě zbaví rakoviny. Je tu možnost, jak celý ten půlrok můžeš být sní, mluvit na ní, ale ona tě neuvidí ani neuslyší. Jenom bude cítit tvojí přítomnost." lehla si a ruce si dala za hlavu. Sledovala oblohu co byla nad námi.

,,A to se dá udělat jak?"

-krátká, ale nestíhám, promiňte. xx'