Summer Love (N. H. - Cz)

3. kapitola

„Jenom jsem šťastný, bylo to pro mě děsný. O tom, že ležíš v nemocnici v bezvědomí, mi řekli až týden po tom, co si tu ležela. Chápeš to? Dozvěděl jsem se to až po týdnu. Prej tvoje matka tvrdila, že mi bude volat, pak říkala, že mi už volala, ale doktorům to bylo divné, takže mi po týdnu, co jsem se tu neobjevil, zavolali sami a já to teprve až potom zjistil. Když jsem se dozvěděl, že si v kómatu a tvůj stav je ohrožený, tak to se mnou seklo. Jakmile jsem sem přijel a doktoři mi řekli, že si měla krvácení do mozku a také si měla krvácení v břiše, tak jsem se složil podruhé a oni mi museli dát něco na uklidnění. Nenáviděl jsem ten pohled na tebe. Byla si tu tak bezmocná a pak se tu objevil Jack, po tom, co mi řekl, jsem mu vrazil pěstí a vůbec mi to nepomohlo, protože jsem vlastně nebyl naštvaný na něj. Teda byl, ale ne tak moc, jako na tvou matku a tvoje sourozence. Nenáviděl jsem, když tu byli s tebou. Poprosil jsem nemocnici, aby je sem nepouštěli. Dneska, když jsem byl na policajtech, tak tu byli, kdybych nezjistil, že ses probrala a nebyl z toho šťastný, tak bych je tu seřval a snad bych je i žaloval, když už jsem jeden soud rozpoutal, tak bych klidně začal ještě jeden. Bylo mi to v tu chvíli jedno, jaké by to mělo následky, ale když jsem tě tu uviděl, uviděl tvoje oči a ten tvůj úsměv, na vše jsem zapomněl a byl šťastný. Jsem tak rád, že jsi v pořádku," brečel ještě víc a při tom mě pevně objal.

Popravdě jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Do teď jsem vlastně doopravdy nevěděla, co mi vlastně bylo. Nikdo mi to až do teď neřekl a já nevěděla, co si o tom mám teď myslet. Byla jsem z toho zmatená a teď ještě víc naštvaná, že všemu tomu byl můj táta vystavený. „Omlouvám se, že si tohle všechno musel zažívat. Je mi to opravdu líto, že sis tím musel projít," brečela jsem. Litovala jsem toho, táta mě má rád, takže ho to muselo bolet, ne jako mámu nebo mé sourozence.

„Ty za to nemůžeš, můžou za to tvoji sourozenci, takže ty se neomlouvej. Už se těším, až tě budu mít doma. Nebudu se o tebe tolik bát a budu klidnější," usmál se na mě.

„To já taky," přiznala jsem a dívala se na něj. Po chvíli se mi začaly zavírat oči. Je to zvláštní, že jsem unavená, když jsem teď spala dva týdny v kuse, ale jsem i tak unavená.

„Nechám tě vyspat, půjdu se domluvit s doktorem, jak to vypadá a kdy tě pustí domů, hezky se vyspi," dal mi pusu do vlasů. „Miluju tě," zašeptal mi.

„Já tebe taky, pa," zamávala jsem mu a sledovala jeho odchod. Je to divné, když mi rodič řekne, že mě miluje, ale my to takhle máme. On mi tím dává vědět, že mě má rád, a že je jedno, jestli mě má máma ráda, ale že on mě má rád za ně oba. Takže pro někoho to může znít divně, ale pro nás je to úplně normální. Zavřela jsem oči a okamžitě usnula.

***

Z mého spánku mě vyrušila až bolest v břiše. Okamžitě jsem otevřela oči a zděšeně se dívala kolem sebe. Nikdo tam nebyl a bolest neustupovala. Natáhla jsem se pro tlačítko a zavolala si sestru. Ta po chvíli přišla. Seznámila jsem jí se situací. Okamžitě odběhla a přinesla mi nějaké prášky na utišení bolesti.

„Už je to lepší?" zeptala se mě mile. Až teprve teď jsem si jí pořádně prohlédla. Měla blonďaté vlasy a modrá očka.

„Ano, děkuji," poděkovala jsem a usmála jsem se. Teda doufala jsem, že se mi úsměv povedl.

„To je v pořádku. Ještě se prospěte, za dvě hodiny za vámi přijde na kontrolu doktor, takže máte ještě čas na spánek," mile se na mě usmála a potom opustila můj pokoj. Opět jsem zavřela svá očka a po chvíli opět usnula.

***

„Tak co, jakpak ti je?" probudil mě hlas, který jsem už znala. Patřil panu Hallovi.

„Už je to lepší, kdy budu moct jít domů?" S nadějí jsem pozorovala jeho obličej.

„Necháme si tě tu na víkend na pozorování. Chceme tě mít pod kontrolou, tvému tátovi jsme to ani neříkali a tvoji matku tvůj stav moc nezajímal, takže to řeknu aspoň tobě. Chci, abys pochopila, proč tě tu chceme raději nechat na pozorování. Slibuji, že v pondělí už tě propustíme," nahodil vřelý úsměv a hned na to zvážněl. „Když si byla na sále, skoro na půl minuty jsme tě ztratili, ale podařilo se nám tě nahodit zpátky k životu. Tu noc po operaci jsi prodělala další zástavu a někteří doktoři se obávali toho, že tentokrát se nám to nepovede, ale opět jsme tě dostali zpět. Díky tomu jsme nevěděli, kdy se probudíš, či jaké to bude mít následky, ale naštěstí to na tobě žádné následky nezanechalo, teda žádné jsme zatím nezpozorovaly. Možná jenom taková menší jizvička na břiše, která časem zbledne a nebude ani vidět," vysvětlil mi.

Ihned jsem zvedla své tričko a podívala se na své břicho. Měla jsem tam obvaz, takže nebylo nic vidět.

„Ukaž, já to ještě jednou zkontroluji," promluvil a začal mi ho rozvazovat. Jizvu jsem měla přes půl břicha, takže rozhodně malá nebyla. „Neboj, za chvíli už jí tam mít nebudeš, opravdu vybledne a ani si na ní za chvíli nevzpomeneš," uklidňoval mě.

„Dobře," kňukla jsem.

„S tvým tátou jsem to už vyřešil, probrali jsme tvůj odchod a teď se chci domluvit s tebou, koho za tebou máme pouštět a koho ne, je to jenom na tobě, takže se stačí rozhodnout a my to splníme. Tvůj táta nechtěl, aby sem chodila tvá matka a sourozenci, ale jestli je tu chceš, tak je sem můžeme pouštět. Nechám to jenom na tobě," díval se na mě opět s vřelým úsměvem.

„Byla bych ráda, pokud by sem nechodili, chci tady jenom tátu a pokud by přišel někdo jiný, tak nejdřív po domluvě," pověděla jsem mu svojí podmínku.

„Tak tedy dobře. Jinak na chodbě jsem potkal blonďatého mladíka. Prý by za tebou chtěl jít, takže se tě chci zeptat, jestli ho tu budeš chtít nebo ne," díval se na mě a čekal na odpověď. Jakmile řekl blonďaté vlasy, představila jsem si blonďatého kluka se zelenýma očima. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem v pořádku, takže jsem přikývla. „Dobře, a pokud bys měla ještě nějaké bolesti, stačí zase zazvonit, slyšel jsem o tom, že tě dneska nějaké probudily. Zřejmě to jsou ještě doznělky operace, ale pokud by se to nezlepšilo, tak s tím budeme muset něco provést. Zatím se měj," naposledy se na mě podíval a pak s mým rozloučením zmizel pryč. Po chvíli se rozevřely dveře a dovnitř vešel Jack.

„A-Ahoj," zakoktal se při pozdravu. Provinile mě sledoval a nešel dovnitř.

„Ahoj," pozdrav jsem mu oplatila. „Pojď dovnitř," pozvala jsem ho.

„Je mi líto, co se stalo. Půjdu na soud a všechno jim tam řeknu, jestli mě zavřou, tak s tím nic nenadělám, ale nemůžu žít s pocitem, že jsem ti takhle ublížil a nejsem potrestaný, ale chci, abyste se postarali o taťku. Je na vozíku a sám se neuživí, slib mi, že se mi o něj postaráte," brečel, když přišel ke mně.

„Neměj strach, nenechám je, aby tě zavřeli. Jestli o tom budou jenom přemýšlet, tak jim to rozmluvím," uklidňovala jsem ho. Bylo mi ho líto.

„Jsi na mě až moc hodná, i potom, co jsem ti udělal."

„Nemůžeš za to, oni tě k tomu donutili. Nemám ti co vyčítat a ani se na tebe nezlobím. Jestli budeš chtít, tak klidně můžeš přijít. Budu tu do pondělí, v pondělí ráno mě prý pustí a já s taťkou odjíždím do Londýna, na prázdniny budu moct být u nich a pak těch deset dní před soudem budu muset být u mámy, ale pak se snad už odstěhuju k tátovi na furt," vysvětlila jsem mu. Potom jsme si povídali a to i potom, co se tu objevil táta. Všichni tři jsme tu spolu pokračovali v rozhovoru.

Další díl na světě, moc prosím o vote či komentáře, děkuji, Andy 💕