Summer Love (N. H. - Cz)

4. kapitola

Pohled Lily

O týden později – pondělí ráno

„Všechny věci už jsem ti sbalil," prozradil mi taťka, když jsem seděla na posteli a čekala na něj.

„Děkuju, takže už rovnou můžeme jet?" zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Jo, ale jenom jsem se tě chtěl zeptat, kde máš notebook, čtečku a mobil? Nenašel jsem ho v pokoji a doma nikdo nebyl, takže jsem se nikoho zeptat nemohl," díval se na mě a tvářil se zmateně.

„Já nemám ani jedno z toho," tentokrát jsem ho zmateně pozoroval já.

„Vždyť jsem ti posílal všechny tři věci na narozeniny."

„Já od tebe vždy dostala jenom nějaké učebnice, ale je pravda, že vždycky po mých narozeninách měli Andrew nebo Alex nový věci," vysvětlila jsem.

„Tohle už není možný. Když jsem viděl tvůj šatník, hledal jsem ještě jednu skříň, protože takhle málo věcí mít prostě nemůžeš, ale nic jsem nenašel. Dokonce si tam neměla ani notebook, mobil či čtečku, kterou jsem ti poslal. Nic tam z toho nebylo. Nic ti nedali, není to možný," vztekal se.

„To je v pořádku tatí. Mně to nevadí. Já byla šťastná s tím, co jsem měla. Nejradši jsem byla zalezlá v pokoji a četla si knížky, které jsem měla. Měla jsem ráda svůj klid, byla jsem sama a ničeho jsem se nebála," uklidňovala jsem ho.

„Teď už se ničeho bát nemusíš. Už pojedeme domů. Letadlo nám letí až za tři hodiny a ještě musíme do tvé školy, abychom vyzvedli vysvědčení. Odtamtud si zajdeme na jídlo, nakoupíme ti všechno, co budeš chtít a pak pojedeme na letiště," prozradil mi svůj plán.

„Já nic nepotřebuju, stačí mi, že budu u tebe a víc toho nechci," odporovala jsem.

„Ale potřebuješ, nehádej se se mnou, tady jsem ti přinesl kraťasy a tričko, takže se do nich jdi převléknout a pak za mnou přijď do chodby," sebral ze země mou malou taštičku a odkráčel pryč. Rychle jsem si na sebe vzala krátké džínové kraťasy a k tomu jsem si nandala růžové tričko, které mi taťka vzal taky. Když jsem to měla všechno na sobě, naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a následně ho s úsměvem opustila. Byla jsem ráda, že odsud vypadnu. Jack se za mnou každý den stavoval a začali jsme si rozumět. Stali se z nás kamarádi, takže to napadení mělo alespoň jedno plus. Našla jsem si kamaráda.

„Nechceš se ještě rozloučit s kamarády?" zeptal se, když jsme bok po boku vyšli ven.

„Jediný kamarád je Jack. Nikdo se se mnou nebavil, protože by museli trpět teror mých sourozenců a to nikdo nechtěl, takže mě radši ignorovali. Díky nim jsem si začala rozumět s Jackem a to je můj jediný kamarád," vysvětlila jsem mu.

„Doufám, že až soud skončí, tak tomu bude konec. Nechci, aby ses tam potom musela ještě někdy vracet. Hned v den soudu si tě naložím do auta a odvezu tě odsud pryč a nikdy ti nedovolím se sem vrátit," řekl rozhodným hlasem. „Tak pojď, už na to nebudeme myslet. Jedeme do školy pro vysvědčení a podle toho, co budeš mít, tak dostaneš odměnu," usmál se na mě.

„Budu mít to co vždycky, protože bych to jinak schytala, takže já své vysvědčení ani vidět nepotřebuju," odsekla jsem a hned toho zalitovala. „Promiň, vím, že si to myslel dobře," začala jsem se omlouvat. Nechtěla jsem mu to připomínat.

„To nic, jenom mě štve, že máš na dětství takovéhle vzpomínky," smutně mě sledoval.

„Mám i dobré vzpomínky, do deseti let mám úžasné vzpomínky společné s tebou a Louisem. Stejně tak jako s jeho rodinou, bylo to skvělé, dokud jsme se nemuseli přestěhovat, takže na dětství nemám jenom špatné vzpomínky. Nechci, aby sis to myslel. Prvních deset let mého života jsem prožila ve štěstí. Byla jsem každý den s tebou a to byly ty nejlepší chvíle, jaké jsem mohla zažít," usmála jsem se na něj a milovala jsem tu chvíli, kdy jsem mu dokázala na tváři vykouzlit úsměv.

„Jsi hodná, jsem rád, že jsi právě moje dcera, teď už pojď, jdeme do té školy a pak uvidíme. Musíme ti nakoupit nějaké oblečení, protože jsem ti ho moc nesbalil. Vzal jsem ti jenom nějaké věci, které se mi líbily a ty ostatní jsem ti tam nechal," vysvětlil.

„Dobře, tak jdeme, ať už to máme za sebou. Čím dřív tam budeme, tím rychleji nám to bude ubíhat a my budeme už konečně doma," popoháněla jsem ho. Už mě břicho ani hlava nebolely, takže jsem byla šťastná. Jediná připomínka, kterou jsem si odnesla, byla fialová, někdy až zahnědlá kůže, která mi zůstala, ale jež pomalu už mizí a začíná se zbarvovat do normální barvy.

***

„Víš, kde máš svůj pokoj, tak si tam jdi vybalit všechny svoje věci a pak přijď dolů, Ashley přijde během chvilky," usmál se taťka, když jsme stáli před domem a vyndával tašky z kufru. Pomáhala jsem mu je vyndat a nosit nahoru. Při poslední tašce jsem zahlédla auto, které přijíždělo k sousednímu domu. Vystoupila z něj žena, ve které jsem poznala Louiho mamku.

„Dobrý den," zavolala jsem na ní a usmála se. Podívala se na mě, jako by byla unavená z toho, že na ni někdo zavolal, ale když mě spatřila vedle mého táty, tak se zatvářila šťastně a rozběhla se přes chodníček k nám.

„Lily?" V jejím hlase se objevily stopy váhavosti.

„Jsem to já, paní Deakin," potvrdila jsem jí a vykala jí. Nikdy jsem moc nechápala, proč má vlastně jiné příjmení než Louis nebo její ostatní děti.

„Lily, už jsem ti říkala, abys mi říkala jenom Jay," napomenula mě a následně mě objala.

„Dobře," usmála jsem se a objetí jí oplatila.

„Tak ráda tě vidím, už je to kolik? Sedm let? Tak hrozně moc si vyrostla, kdyby tu s tebou nebyl tvůj taťka, tak bych tě skoro ani nepoznala," smála se a pořád mě objímala. Trochu to bolelo, ale neměla jsem to srdce jí to říct.

„Já Vás zase poznala okamžitě, jste pořád stejně krásná jako dřív," zalichotila jsem jí.

„Ale jdi ty, pořád stejně ukecaná. Nechceš jít dál? Jdu péct koláč, tak bys mi mohla pomoct, co na to říkáš?"

„Tatí můžu?" podívala jsem se na něj a čekala na odpověď.

„Jen běž, vezmu ti věci do pokoje," vřele se na mě usmál a s poslední taškou zmizel uvnitř domu.

Šla jsem společně s Jay do jejich domu a začala jí pomáhat s pečením. Po chvíli zjistila, že jí chybí prášek do pečiva, takže běžela do obchodu a mě tu nechala. Nevěděla jsem, jestli mám zůstat nebo ne, ale zase mi bylo blbé odcházet, takže jsem zůstala.

Po chvíli jsem se začala nudit a z toho důvodu vyšla po schodech do pokoje, který dřív patřil Louimu. Nahlédla jsem do něj a zjistila, že mu zřejmě pořád patří. Měl tam několik fotek, na kterých byl se svou rodinou, anebo tam byl se mnou, takovou jsem tu našla jenom jednu. Vzala jsem si ji do ruky a šla si sednout na jeho postel, která vypadala, jako by ji teď někdy používal. Nad tím jsem se pousmála a sedla si na ní. Podívala jsem se na fotku, na které mi bylo deset. Nebyla jsem na ní tak šťastná, i když jsem se usmívala. Ani jeden nebyl. Oba jsme sice měli úsměvy na tvářích, ale v očích se nám leskly slzy. Jeho mamka to fotila v den mého odjezdu a já tu fotku nikdy neviděla. Při tom pohledu se mi do očí tlačily slzy. Chtěla jsem vstát a odejít, abych o tom nemusela přemýšlet, když do pokoje někdo vběhnul. Rychle jsem vstala a podívala se na člověka, který přišel do pokoje, kde jsem byla já.

Další kapitola je tady, moc prosím o vote nebo komentáře, ať vím, zda to má cenu nebo ne, Andy 💕