Summer Love (N. H. - Cz)

31. kapitola

Pohled Nialla

„To si vařila ty?" zeptal jsem se, když jsem jedl už druhý talíř, který mi přinesla.

„Ano, proč, nechutná ti to?" zeptala se trochu zmateně. Spatřil jsem nejistotu v jejích očích a nechápal proč. Vaří opravdu perfektně, copak to neví? Vždyť ona to jí taky.

„Je to vynikající, doufám, že mi tohle jídlo budeš vařit pořád, protože já se ho nikdy nepřejím," usmíval jsem se na ní od ucha k uchu

„Jsem ráda, že ti to chutná. Klidně ti to uvařím kdykoliv budeš chtít," usmála se na mě.

„Baví tě vařit?" napadlo mě. Vyprávěla mi, že musí vařit kvůli matce, ale nikdy mi neřekla, jestli jí to baví. Nechci, aby si myslela, že se zbaví své matky a sourozenců a bude muset z donucení vařit mě.

„Já nevím, doma mě to nikdy nebavilo, jelikož jsem doma s nima nejedla u jednoho stolu. Vždycky jsem se koukala na to, jak oni jí a pak se teprve najedla já. Oni mi vždycky všechno jídlo hatili, nechávali zbytky a nikdy nedojídali. Pokaždé jsem vyhazovala jídlo, které jsem uvařila. Mně chutnalo, ale jim ne. Díky tomu jsem začala mít pochybnosti o tom, jestli vůbec vařit umím. Teď, když tě vidím, jak jíš, tak mám radost z toho, že někdo dojedl jídlo, které jsem uvařila," usmála se na mě.

„Jsi perfektní kuchařka a oni byli hloupí, pokud ho nedojídali," povzbudivě jsem se na ní usmál. „Můžu ti slíbit, že spolu budeme jíst pokaždé. Ať uvaříš ty nebo budu vařit já, vždycky budeme jíst spolu u jednoho stolu. To ti slibuju," položil jsem nůž, který jsem držel v ruce a pohladil ji pravou rukou po tváři.

„Ty umíš vařit?" podívala se na mě se zvědavostí, která se jí odrážela v hlase i v obličeji.

„Vlastně ne. Když jsem říkal, že bych vařil já, myslel jsem nějaké instantní polívky nebo bych objednal nějaké jídlo, které by nám donášková služba přinesla a já to jídlo servíroval na stůl," vysvětlil jsem jí se zahanbením. „No možná radši ani ty instantní polívky ne, jelikož bych jí určitě vyvařil," dodal jsem, když jsem se nad svojí větou zamyslel. Ano, já, který jsem největší jedlík snad na celém světě, neumím vařit. Rodiče mě k plotně nepouštěli a potom, co jsem začal být slavný, jsem vařit nepotřeboval, jelikož jsem si jenom něco objednal.

„Tak já mám nápad, jelikož neumíš vařit, tak tě to naučím. Hned, jak odjedou moji sourozenci, tak tě to začnu učit. Každý den budeme spolu něco vařit, a až jednou budeš doma, ukážeš svým rodičům, jak perfektní jídlo umíš uvařit," dívala se na mě s pyšným pohledem. Zřejmě byla pyšná na to, co jí napadlo.

„To asi nebude nejlepší nápad. Nerad bych, aby tvůj táta nebo Ashley nadávali, že jsem jim zničil kuchyni tím, že jsem podpálil nějaké jídlo. Dokonce jsem jednou málem podpálil kuchyň. Zapomněl jsem na vajíčkovou omeletu a ta potom začala hořet. Bohužel to senzor kouře zaznamenal a přijeli k nám hasiči, kterým jsem musel vysvětlovat, že jsem zapomněl na jídlo, které jsem vařil. Od té doby jsem měl zakázáno doma vařit," vyprávěl jsem jí a ona se mi smála. „No co, na mou obranu, bylo mi teprve třináct," obhajoval jsem se okamžitě. „Fajn, to je blbá výmluva, když ty umíš vařit už od deseti, kašli na to," mávnul jsem nad tím rukou a obrátil svou pozornost zpátky ke svému jídlu.

„Neboj, taťka ani Ashley se nebudou zlobit, nebudou k tomu mít důvod, protože ty nic nepodpálíš. Budu tě hlídat a nenechám tě nic spálit," povzbuzovala mě.

„Ale nesmíš se na mě zlobit, pokud se mi to nebude dařit," prohlásil jsem poraženě, protože mi bylo jasný, že nemá cenu se s ní dohadovat. Určitě by to vyhrála a já bych skončil jako poražený, takže nemá cenu plýtvat slovy.

„Nebudu se zlobit, chci tě to naučit," usmála se na mě.

„Dobře, tak uděláme dohodu, ty něco naučíš mě a já na oplátku naučím něco tebe, dohodnuto?" zeptal jsem se s úsměvem.

„Podle toho, co mě chceš naučit," na tváři se jí objevil ostražitý výraz.

„Mohl bych tě naučit hrát na kytaru a golf," nabídnul jsem jí.

„V tom případě tě budu muset naučit dvě věci," tvářila se vážně. „Jenže ještě nevím, co bude ta druhá, tu nejdřív budu muset zjistit," dodala.

„Na něco přijdeme," ujistil jsem jí s úsměvem.

„Takže jakmile moji sourozenci zmizí, naučím tě vařit," usmála se na mě.

„Dobře a až budeme moct spolu chodit ven, naučím tě hrát golf, mezitím tě budu učit na tu kytaru," prozradil jsem jí svůj plán.

„Dobře, ale zřejmě to taky bude až po tom, co sourozenci odejdou, jelikož by bylo divné, pokud bych tu hrála na kytaru perfektně, jako ty, když jsem jí ještě ani nedržela v ruce."

„Domluveno," usmál jsem se.

„Mohla bych tě naučit milovat knihy," navrhla po chvíli ticha a já se zarazil.

„To mě nikdy nenaučíš, jelikož knihy a čtení mám spojené se školou, kde jsem číst musel nějaký povinný knížky, který mě vůbec nebavily. Vždycky jsem se u toho nudil a bylo to děsný. Tohle opravdu nevyjde, najdi si něco jinýho," okamžitě jsem to zavrhl. Já a knížky, to opravdu nejde dohromady. „Jo a v kreslení jsem taky hroznej," prozradil jsem, když už se nadechovala, aby něco řekla.

„Neboj, to tě učit nebudu, jelikož já to taky neumím. Nikdy jsem na to nebyla šikovná a zřejmě ani nikdy nebudu," zasmála se. „Ale napadlo mě, že bych tě mohla naučit bruslit, teda jestli to vůbec ještě umím, naposledy jsem byla s taťkou, když jsme ještě bydleli tady, ale v zimě bych tě to mohla naučit," nadějně se na mě podívala.

„Jestli si myslíš, že si nic nezlomím, tak dobře, pokusit se o to můžeš, ale nic neslibuju," vyhověl jsem jí nakonec. Sice trochu neochotně, jelikož na bruslení nemám moc hezké vzpomínky. Jenže ve chvíli, kdy jsem uviděl ty nadějné jiskřičky v jejích očích, nemohl jsem to zamítnout.

„Neboj, budu na tebe dávat pozor," uklidňovala mě. „Nic se ti nestane, to bych si potom neodpustila."

„Když mi bylo pět, táta mě vzal na bruslení a povídal si tam s někým známým, já na tom stál poprvé a neuměl jsem to. Nějací kluci tam dělali kraviny a lítali na nich jako prasata, jeden z nich do mě strčil a já spadl, myslím, že jsem spadl na hlavu. Ten druhý, co jel, tak nestihnul zabrzdit, spadl taky a slítnul přesně na mojí ruku. Měl jsem jí v sádře a skončil s lehkým otřesem mozku," prozradil jsem jí své vzpomínky z prvního a také posledního bruslení, na kterém jsem byl.

„Já nic takového nedopustím, budeš se mnou v pořádku, budu tě držet za ruku a ani jednou tě nepustím, neměj strach," usmála se a vzala mě za ruku.

„Děkuju," úsměv jsem jí oplatil a pustil se do třetí porce, která tu na mě čekala.

Jako první věc chci říct, že kapitolu věnuji jjandaa15 jelikož díky ní vznikla tato kapitola, to ona mě včera inspirovala a zvedla mi náladu svým komentářem a díky ní jsem dostala chuť k počítači opět zasednout a napsat další díl, takže ti opravdu děkuji 💕

Jinak další kapitola bude skok do 16. července a kdo ví, co se ten den stalo?

Moc prosím o vote a komentáře, děkuji, Andy 💕