Summer Love (N. H. - Cz)

25. kapitola

Pohled Nialla

„Ahoj, můžu si k tobě přisednout?" ozval se nade mnou líbezný hlas, který patřil Lily. Vím, že to říká jenom kvůli tomu, aby to slyšeli obluda a obludka.

„Ahoj, jasně, žádný problém," usměju se na ní. Sedne si naproti mně. Podívám se, kde sedí její táta a zbytek. Sedí o tři stoly dál a máme štěstí, protože nás odděluje taková malá dřevěná zástěna. Naštěstí na nás není díky tomu vidět.

„Potom mi musíš říct, kolik si za ty knížky zaplatil, abych ti to mohla zaplatit," usmála se na mě.

„Nechci, abys mi je platila. Jsem rád, že jsem ti je mohl zaplatit. Nic to pro mě není, mám peněz dost a aspoň je nemusí platit tvůj taťka s Ashley, měli by teď šetřit na svatbu," vysvětlil jsem jí.

„Já vím, je až překvapující, že se ta svatba tak blíží. Bude to už za chvíli," usmívala se při pomyšlení na svatbu.

„V sobotu šestýho ne?" zeptal jsem se pro jistotu.

„Jo, už se na ní hrozně těším. Mám Ashley jako mamku a těším se na to, až budeme jako rodina. Bude mít stejné příjmení jako my a to se mi prostě líbí," přiznala.

„Nechci ti brát iluze, ale ty to příjmení nebudeš mít dlouho."

„Proč to říkáš?" dívala se na mě s bolestí v očích. „I kdybych byla u mámy, tak bych si vydupala taťkovo jméno. Pokud si někoho máma vezme nebo si opět nechá dát své rodné příjmení, tak ho nikdy nepřijmu."

„Takhle jsem to nemyslel, myslel jsem to tak, že ho nebudeš mít dlouho, protože jak tvoje sociální sítě tvrdí, za pár let budeš nosit mé příjmení," vysvětlil jsem jí se zasněným výrazem. Rose Lily Horan. No dobře, zřejmě s ní někam zajdu a nechám jí přejmenovat na Lily Horan. Její první jméno vymažeme, jako by nikdy neexistovalo.

„Vždyť spolu ani nechodíme," odporovala celá rudá.

„Protože na nic nechceme spěchat. I Ashley s tvým tátou už prostě ví, že my dva budeme spolu. Nedávám tomu dýl jak tento měsíc. Chci se s tebou jenom víc poznat, a pokud nám to bude klapat a budeme si rozumět, dáme to spolu dohromady, to ti slibuju," usmál jsem se na ní.

„Mám tě ráda," přiznala a zrudla ještě víc.

„Já tebe taky a vždycky budu," vzal jsem jí za ruku, kterou měla na stole.

„Mohu vám něco přinést?" zeptala se servírka, která sem přišla, abychom si mohli objednat.

„Já bych si dala kuřecí plátek s broskví, šunkou a sýrem a k tomu hranolky, jestli to máte," ozvala se Lily.

„Jistě a pro vás?" otočila se na mě.

„To samé a na pití si dám kolu," odpověděl jsem jí s pohledem přišpendleným k Lily.

„Také si dám kolu,"

„Jistě, hned to bude," na oba se usmála a následně opustila náš stůl.

„Takže, dneska si mě docela překvapila. Netušil jsem, že si až takový vášnivý čtenář," opustil jsem naše předešlé téma. Nechci jí vyděsit a dělat plané naděje. Co kdybychom si třeba nerozuměli a neklapalo nám to? Prostě tomu musíme dát čas.

„Vaše pití," podala nám servírka naši objednávku a po našem poděkování opět zmizela.

„No jo, vlastně to začalo v sedmé třídě, když mi bylo dvanáct. Alex byla nemocná, takže vedle mě bylo místo, jediné volné místo, protože jinak byla třída nařezaná. Nikde nebylo místo, kde by sis mohl sednout. Já seděla s Alex, která se mnou seděla, abych za ní psala testy. Bylo takové pravidlo, první napíšu její test a pak svůj. Ale to už zase odbočuju od tématu.

Když byla Alex nemocná, bylo jediné volné místo vedle mě. Do třídy přišla nová dívka, byla hrozně stydlivá, jmenovala se Lauren a učitelka jí posadila ke mně, dokud jí neudělají novou lavici. Bála jsem se s ní mluvit, vlastně jsem ani nevěděla jak, protože jsem do té doby s nikým nemluvila. Všichni se ode mě drželi dál. Kvůli tomu jsem jí každou přestávku pozorovala, jak si čte. Neseznamovala se s ostatními, ale četla si. Druhý den jsem konečně našla odvahu a promluvila na ní. Zeptala jsem se jí na knížku a ona mi vyprávěla, o čem to je, jak se v tom vždycky ztratí a jak zapomene na realitu. Přenese se do té knížky a nic jí netrápí, kromě toho děje. V tu chvíli ve mně něco cvaklo. Hned, jak jsem přišla domů, rozbila jsem svoje prasátko a vyndala několik penízků, které jsem buď našla, nebo mi je dal taťka, když jsem byla malá.

Ten večer jsem šla brzo spát, protože jsem se nemohla dočkat druhého dne. Při cestě do školy jsem chodila kolem knihovny, takže jsem se rozhodla, že se tam půjdu podívat a půjčit si nějaké knihy. Lauren mi řekla, že si musím pořídit průkazku a ta něco stojí. Moje naděje ale pohasly ve chvíli, kdy mi ta paní řekla, že tam musí být podpis dospělého zástupce. Můžu ti říct, že jsem v tu chvíli začala brečet.

Jakmile jsem mluvila o několik měsíců později s taťkou, všechno jsem mu řekla a on i přes ten zákaz sednul s Ashley na první letadlo a přiletěl sem, aby tu kartičku mohl podepsat a já si ty knížky mohla půjčovat. Chápeš to? Jenom kvůli takovéhle kravině sednul na letadlo a letěl ke mně. Od té doby jsem tam chodila skoro každý týden a něco si půjčovala. Můj žánr se v každém věku měnil, ale posedlost čtením ne," dokončila svůj dlouhý monolog.

„Wow! To jsem nečekal. Jak to vlastně dopadlo s tou Lauren? Zůstaly jste kamarádky a jsi s ní pořád v kontaktu?" zeptal jsem se. Opravdu mě to zajímalo. Říkala, že nemá kamarády, teda kromě Jacka, ale třeba na ni jenom zapomněla.

„Ty jsi vážně poslouchal? Myslela jsem si, že tě to tak po prvních deseti větách přestane bavit," přiznala a sama se nad tím zasmála.

„Zajímá mě všechno o tobě," stisknul jsem jí ruku a usmál se.

„Vaše objednávka," vyrušila nás ta servírka, když nám přinesla jídlo. Opět jsme jí poděkovali, ale nepodívali se na ní. Naše pohledy zůstaly zaseknuty do sebe.

„Ne, nezůstaly jsme kamarádkami. Skončilo to jako s ostatními. Jakmile Alex přišla do školy a viděla nás, jak se spolu bavíme, s Andrewem jí ještě to odpoledne vyhrožovali, jako tomu zbytku a ona, aby se uchránila před jejich hněvem a hněvem celé školy, radši ode mě vycouvala. Už jsme se nebavily a já ani nevím, jestli si mě vůbec ještě pamatuje. Minulý rok se s rodiči přestěhovali zase někam pryč, kvůli tátově práci a my se od té doby ani neviděly. Ale co, teď na to nechci myslet, jsem tady, mám tebe a to je důležitý," nahodila falešný úsměv.

„Nebudeme se o tom už bavit, ale chci ti říct, že na mě se vždycky můžeš spolehnout a budu tu vždy pro tebe. V bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí."

„Právě si odříkal kus svatebního slibu, uvědomuješ si to?" zeptala se s obřím úsměvem, který konečně nebyl falešný.

„Ano, ale za ten tvůj úsměv mi to stojí," přiznal jsem a pak se dal do jídla. „Je to výborný," prozradil jsem s plnou pusou.

„Vždycky to bylo výborný, copak si to nikdy nejedl?" zeptala se také s plnou pusou.

„Ne, mám to poprvé, ale už teď vím, že ne naposledy."

„Rose, už chceme jít," ozval se nad námi hlas, který patřil zřejmě jejímu bratrovi. Podíval jsem se nahoru a spatřil jeho i Alex. Nebyli Lily moc podobní. No dobře, nebyli jí vůbec podobní. Zřejmě zdědili geny po matce.

„Ještě jsem nedojedla, teprve teď nám přinesli jídlo," pípla Lily.

„To je nám jedno, chceme už jít, takže se zvedej a jdeme," poručila jí Alex.

„Nikam nejde, dokud si to nesní," vypálil jsem na ty dva a pak si uvědomil, jaká to byla chyba, že jsem na sebe upozornil, jelikož jejich pozornost teď patřila mé osobě a to se zřejmě stát nemělo.

Další část minulosti Lily je odhalena, co na ní říkáte?

Moc děkuji za vote a komentář a moc prosím o další, Andy 💕