Summer Love (N. H. - Cz)

42. kapitola

Pohled Lily

Dneska je druhého září, jsem u matky už pět dní a dalších pět mě čeká, jenže mám pocit, že už ani těch pět dní nevydržím. A mám k tomu pár důvodů.

Za prvé se mi stýská po Niallovi, o kterém nemám žádné zprávy, a o kterém vím, že o mě nestojí.

Za druhé nevím, co se děje s taťkou a Ashley a ničí mě představa, že se kvůli mně teď trápí. Nechci, aby viděl mé tělo, které teď ani nemá normální barvu. Nejhůře jsou na tom záda a břicho, jelikož to přes oblečení nebude vidět. Všichni tři si dávají záležet, aby modřiny nebyly vidět a nikdo tak neměl nejmenší podezření.

Třetím důvodem jsou již zmíněné modřiny, které mě bolí čím dál víc.

Čtvrtý důvod je ten, že jsem nedokázala uvařit jídlo, které by jim chutnalo, a díky tomu jsem za celý den měla jenom jedno jablko, které mi dali a tvářili se u toho, jako by je to něco stálo. Také jím to, co potají ochutnám, když vařím. Musím ochutnávat a vždycky se snažím toho ochutnat co nejvíc, abych aspoň něco do toho žaludku dostala a neumřela hladem.

Pátým důvodem je to, že nemám vůbec žádné peníze a to je taky důvod, proč si nemůžu žádné jídlo koupit. Matka mi sebrala všechny peníze, které mi otec dal. Dokonce mi sebrala i čtečku od Louise. Nevím, jestli jí někdy dostanu zpět nebo jí prodá, aby si za ní mohla koupit něco jiného.

Poslední důvod je, že nemohu spát. Zvykla jsem si na spánek s Niallem, takže když na chvíli usnu, hned se zase probudím a koukám celou noc do zdi.

„Lily, jsi v pořádku?" zeptala se mě učitelka. Seděla jsem ve třídě a nebylo mi dobře, zřejmě to bylo nedostatkem jídla a spánku.

„Není mi dobře," odpověděla jsem jí.

„Pojď, vezmu tě do ředitelny, aby se zavolalo tvé matce a ona si tě vyzvedla," usmála se na mě. „Vy tady buďte ticho," otočila se na zbytek třídy a vedla mě do ředitelny. Jak jsem si myslela, moje matka řekla, že mám jít domů sama, že pro mě nemůže dojít.

„Nemá jít s tebou alespoň tvá sestra?" zeptal se ředitel.

„To je v pořádku, nechci, aby odcházela kvůli mně, doma se vyspím a bude to v pořádku," pokusila jsem se o úsměv.

„Lily, opravdu se nic neděje?" ozvala se ta učitelka, která tu byla s námi. „Víme o tom soudu a o tom přepadení, nechceš si o tom s někým promluvit? Abys na to nebyla sama. Víš, kdo to udělal?"

„Nemůžu o tom s vámi mluvit, ví to taťka, Ashley a moji dva kamarádi v Londýně. Nechci o tom znovu mluvit," vyhýbala jsem se odpovědi.

„Víš alespoň, kdo to udělal? Prý si z toho nic nepamatuješ," promluvil ředitel.

„Vím, pamatuju si to všechno, ale nechci o tom s nikým mluvit, stačí, že o tom budu muset mluvit u soudu," odbyla jsem je.

„Dobře, tak se jdi domů vyspat a v pondělí přijď už v plné síle, musíš být na ten soud silná," usmál se na mě a poté mě i s učitelkou propustil.

„Tak pojď, vezmeš si ze třídy věci a potom půjdeš domů. Kdyby to bylo na mě, tak bych tě samotnou nepouštěla, ale když to tvá matka řekla, nic s tím nenadělám," promluvila po cestě do třídy.

„Já vím, paní Whiteová, ale nemůžete s tím nic dělat, zvládnu to," usmála jsem se a zamířila pro své věci.

Alex vstala, ale učitelka jí oznámila, že jdu domů sama. Alex mě alespoň objala, což pro mě byla novinka. Myslela jsem si, že má o mě strach, ale samozřejmě jsem se opět mýlila. „Mamka ti vzkazuje, když už si tu tak simulovala, že máš doma uklidit a udělat oběd," zašeptala mi do ucha a pustila mě. Jenom jsem nad ní zakroutila hlavou, sebrala si své věci a šla pryč.

„Nashledanou," usmála jsem se na učitelku a následně zmizela pryč. Nechápala jsem, jak matka může bejt tak hnusná. Vždyť já se sama nepřihlásila, nikomu jsem neřekla sama od sebe, že je mi špatně a ona je i přesto na mě hnusná. Zeptala se mě učitelka, jelikož to na mě bylo poznat, takže já za to nemůžu.

Šla jsem kolem hotelu, když se mi začaly z ničeho nic samy zavírat oči. Snažila jsem se mrkat, abych zabránila tomu, že se mi samy zavřou. Před sebou jsem uviděla nějaký pár, podívala jsem se na ně a ukázala jejich směrem. Neviděla jsem je jasně, byli rozmazaní. Chtěla jsem na ně zakřičet, jenže to se mi nepovedlo, jelikož mé oči se zavřely a má kolena vypověděla službu a já se ponořila do tmy.

***

„Neměli bychom zavolat tu záchranku?" uslyšela jsem ženský hlas.

„Já nevím, co když je to jenom fanynka, která omdlela kvůli tomu, že nás uviděla?" zeptal se mužský hlas.

„Jsi idiot, jak můžeš v takovéhle situaci vtipkovat?" vyštěkla na něj naštvaně ta žena.

„Nerozčiluj se, není to bezpečné pro dítě," odpověděl jí ten muž. „Koukej, už se probouzí."

Otevřela jsem oči a přede mnou byla známá osoba, ale nedokázala jsem jí zařadit.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a zmateně se rozhlížela po hotelovém pokoji.

„Omdlela si, takže jsme tě vzali sem k nám. Nemáme radši zavolat záchranku?" zeptala se mě krásná blondýnka.

„To je v pořádku," pokusila jsem se o úsměv. „Já tě znám," podívala jsem se na toho kluka.

„Vidíš, fanynka," odfrknul si.

„Nevím odkud, ale někde jsem tě viděla," přemýšlela jsem nahlas. „Nejsi náhodou Zayn? Na příjmení si nevzpomenu, to mi snad ani Niall neřekl."

„Počkej, to jsi ty. S tebou přece chodí Niall, viděli jsme vaše fotky," ozvala se ta dívka. „Jinak jsem Perrie, nevím, jestli o tom víš," usmála se na mě.

„Já jsem Lily," představila jsem se jí. „Myslím, že Niall říkal, že v novinách psali, že se s tebou rozešel po telefonu nebo co," odpověděla jsem jí. To, že se mnou Niall už nechodí, jim říkat nemusím, přece jenom jim moc nevěřím. Neznám je a podrazili Nialla.

„No, to víš, to byl kec jejich vedení, jsme pořád spolu. Dokonce jsme se i vzali a teď čekáme druhé miminko, jsem v šestém měsíci," pochlubila se a ukázala na své bříško.

„Gratuluji," jemně jsem se usmála.

„Jak se má vlastně Niall? A co kluci? Myslel jsem, že se mi ozvou, aspoň Niall, ale nikdo se mi neozval, takže už jsem přestal doufat," ozval se Zayn.

„A ty se jim divíš? Napsal si jim, že odcházíš, že to byli nejhorší roky tvého života, a že lituješ, že si tě každý spojuje s nimi a nestojí ti ani za pozdrav," vyštěkla jsem na něj. Sebrala jsem na to svou poslední energii.

„Cože? Co to říkáš?" divil se.

„Napsal si jim to v tom dopise na rozloučenou, Niallovi to zlomilo srdce," povzdechla jsem si.

„To jako vážně?" divila se Perrie.

„No ano, copak to není pravda?" zeptala jsem se a čekala na odpověď.

Nikoho nenapadl Zayn či Perrie 😅 Jinak můžete si zkusit typnout příběh Zayna a Perrie, zajímá mě, jestli se k němu někdo z vás přiblíží nebo ne 😊

Moc prosím o vote a komentáře, děkuji 💕