Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

2.

*Cadence*

Jakmile jsme přijeli všichni čtyři společně z mise, Sam i Nat předali SHIELDu posledního přeživšího vědce, co po našem útoku zůstal. Steve se mnou za tu dobu ještě nepromluvil a já se bála, že to bude vážný, když o tom nechtěl mluvit před ostatními. Při příjezdu na základnu mimo New York vzal svůj štít, uniformu půjčenou od SHIELDu a taky nalezené sérum s sebou a naložil to do auta, který si pořídil před nedávnem. 

Bez náznaku slov mě donutil si do auta nasednout taky, abychom mohli jet domů. Spika jsme nechali na nějakou dobu u Clinta, který odjel za svou rodinou mimo město. Spike byl vlastně v dobrých rukou, protože Barton měl ještě dvě vyrůstající děti, co si Spika ihned oblíbily a on je. Vlastně souhlasil s tím, že by tam mohl na nějakou dobu pobýt, než vyřešíme něco s naším bydlením v NY.

Po pár desítkách minut jízdy Steve zastavil před budovou s byty, kde jsme bydleli pouze chvíli. Oba jsme byli na změnu domova zvyklí. Neměli jsme s tím sebemenší problém. Největší pozdvižení přišlo teprve ve chvíli, kdy si Kapitán vystoupil i ve svojí uniformě a po té si šel pro věci, co si uložil do kufru. Stáli totiž zrovna venku nějací lidi a při pohledu na něj se jim zatajil dech. Asi se jim splnil sen. Vidět super hrdinu, jak bydlí v obyčejných bytovkách. 

Why not.

Já na nic nečekala a rovnou šla dovnitř, abych se nemusela na ten dav dívat. Měli jsme byt v přízemí, takže jsem si vytáhla z kapsy uniformy svazek klíčů od všeho. Od Avengers Tower, bytu, tělocvičen apod. Bylo toho dost. Našla jsem si správný klíč a zasunula ho do zámku od dveří. Po té jsem vešla dovnitř a klíčky odložila jako vždy na botníku. Byl to zkrátka můj zvyk a nikdo si nestěžoval. 

Nikdy.

Pak jsem v klidu bez předtuch, že by mě porazil vlastní pes, vešla do obýváku a tam se unaveně sesunula na křesle. Bylo mi jedno, čí bylo, protože únava byla silnější. Nebo možná ne. Uslyšet zabouchnutí našich dveří a vědět, že je zle, když je váš nadřízený a zároveň přítel naštvaný, je to nejlepší. To mě okamžitě dostalo z jednoduchého transu a civěla znepokojeně na vcházejícího Kapitána Ameriku do obýváku. Odložil si štít u zdi na zem a potom se s založením rukou na hrudi podíval na mě.

Samozřejmě mi ani neuniklo, jak se mu mezi očima vyrojila malá vráska, když pokrčil naštvaně obočí. Nikdy jsem ho takhle nabroušenýho ještě neviděla...teda myslím. Když se pokoušel mě získat, tak byl milej, ale teď to bral zcela normálně. Prostě jsem s ním chodila a on si určoval pravidla. Vždyť jsme se na ten byt složili společně!

„Co," moje obočí vyjelo nahoru, když jsem si neodpustila jediné slovo, co by dokázalo vytočit kohokoliv, jenže jeho ne. On moje poznámky, dospívání a další přetrpěl vždycky. Prostě s tím pravděpodobně počítal, protože chodí s dcerou Tonyho Starka. Nedělalo mu to problémy, i když kolikrát se na to zrovna netvářil.

Ani jsem se mu nedivila, že někdy trávil v posilovnách i celé dny, než se konečně ze mě uklidnil. No co, tak jsem arogantní a po kom to mám? Po svým úžasným otci, který samotný leze na nervi Stevovi taky, ale nikdy si nestěžoval. Já ho do tohohle vztahu nenutila. To on to hrozně chtěl. Já ne.

„Ty moc dobře víš, o co jde," prohlásil chladně a dlouho se na jednom místě nezdržoval. Šel si sednout taky a zrovna nejblíž ke mně. Začal mi narušovat osobní prostor už jen tím, že byl na mě namíchlí. Co jsem provedla tak špatnýho, že mě měl v plánu pokárat. Nevěděla jsem, o co šlo. 

„Víš dobře, že jsme se domluvili na spolupráci v týmu. Proto bych uvítal, abys příště do toho samého nešla sama a ještě si neobstarávala sama vlastní vchody, když jsi mohla někoho zranit. Pamatuješ, jak jsem ti něco říkal o těch výbušninách?!" zaburácel na mě přísným tónem a se mnou to ani nehnulo. Jo...tohle? Jemu šlo o ty výbušniny a nepovolený vstup?