Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

30.

*Bucky*

Dávat si dohromady vzpomínky byla jedna věc, ale ještě zvládat další věci, byla ta další. Stali se toho hodně. Nic už nebylo, jako dřív. Momentálně situace probíhala ve strachu a obavách. Nikdo nevěděl, jestli se vše vrátí do původních kolejí. Mě se to netýkalo, ale i tak jsem zkoušel vycházet s ostatními. S jedinými, s kým jsem si rozuměl je Steve a Cadence. Jenže oba jsem ještě neviděl od doby, co mě jeden z vojáků Hydry praštil natolik, aby mě uvedl do bezvědomí.

Byl jsem u sebe v pokoji a stále si vzpomínal na staré časy za války. To Hydra mě o to všechno chtěla připravit a stala se ze mě hrozba pro celý svět, ale Steve si prosadil, že budu u všech rovný. Nikoli někdo poddajný a hrozbou. Agentka Romanoffová a Wilson mi nevěřili vůbec. Pak tu byl ještě ten pavouk a Fantastická čtyřka. Nedokázal jsem si zvyknout na tolik lidí, než kdykoliv předtím.

Jako Winter Soldier jsem plnil rozkazy. Po každé misi mi mazali paměť a já pozbil na další boje v budoucnu. Měl jsem ještě jednu vzpomínky. Tu jednu z nejhorších a nechtěl jsem o ní nikomu říkat. Citově by tu ranila dva lidi, protože žijou ve lži. Smrt dvou Starků při autonehodě, kterou jsem zavinil já pod vlivem Hydry. Nenávidím se za to a i když jsem to neudělal ve vlastní vůli. I za to, že mám Cadence rád jako kamarádku, se kterou si hodně rozumím. Proč zrovna její prarodiče a rodiče jejího táty.

Zabil jsem spousty jiných lidí, ale nechal jsem to v zapomnění někde na Sibiři. Můj život byl jiný. Bylo mnohem víc Zimních vojáků jako já, ale já jediný byl nejvíc osvědčený po celých sedmdesát let a několik desítek zamrznutí.

Už jsem tam nedokázal pořád sedět a rozhodl se projít a prozkoumat víc Avengers Tower. Umělá inteligence mě tu provázela na každým kroku, vyhledávala mi určité části budovy a taky dodávala informace. Co dnešní doba nenabídne. Pomyslel jsem si, když jsem prošel kolem pár plně vybavených tělocvičen ve spodních patrech. Žíněnky, boxovací pytle, terče na ovládání. Všechno možné, na co bych si jen pomyslel. Tohle bylo úžasný.

„Něco hledáš?" zeptal se někdo za mými zády, když jsem se na chvíli zastavil a přemýšlel nad svým životem nyní. Okamžitě jsem se takticky otočil na toho, co se dotázal a uviděl jsem černovlasýho kluka. Měl vlasy o trochu kratší než já a taky zelený výrazný oči.

„Jen si to tady procházím," odpověděl jsem mu polohlasem, jelikož jsem na komunikaci moc zvyklý nebyl. Mluvit s ostatními bylo pro mě jako druhý Vánoce, i když jsem je naposledy zažil ve čtyřicátým prvním. Kluk si mě pozorně prohlížel a ucítil jsem na sobě husí kůži.

„Jsem Zac Spencer, Hydra mě zajala jako dítě a taky znám od mala Cadence," podal mi ruku, když se pousmál a já ji nervózně a nejistě přijal.

„Bucky Barnes," představil jsem se taky a pak jsme se pustili. Nad mým jménem pokýval a rozhlédl se kolem sebe.

„Na Winter Soldiera vypadáš docela normálně na to, co o tobě všichni říkali," pronesl s klidem a já ztuhl. Takže znal i moje druhé jméno od Hydry. Nechtěl jsem to, ale co se dalo dělat. Už to holt nevrátím, ani nikoho z těch, co jsem zabil.

„Tak to jsem rád. Nikdo kromě Kapitána Ameriky a Starkovy dcery mi tu nevěří," pokrčil jsem rameny nad jeho odpovědí a očekával reakci, která se stále nedostavila. Pořád se mladší rozhlížel kolem sebe a neodpovídal.

„Je jasný, kdo byl ovládán Hydrou, tak je tu vítán. S tím si nelam hlavu," pousmál se, pak přišel ke mně a jednou rukou mě objal kolem ramen. „Slyšel jsem v Hydře o Zimním vojákovi  hodně a taky mě vždy fascinovala ta paže," ukázal na mojí kovovou část a já nevěděl, co na to říct.