Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

31.

*Cadence*

„Zopakujem si to někdy? Nikdy předtím jsme si takhle ještě neužili!” zvolala radostně Wanda, když jsme se zrovna vrátili zpět domů. Taky jsem se pokusila za celou dobu uvolnit a neodpustila si pár nepřijatelných poznámek na Pietrův a Peterův účet. Jenže hned u vchodu do budovy to ze mě všechno opadlo. Ještě víc potom, co jsme byli ve výtahu a mimo něj.

„Nezajdem na oběd? Aspoň konečně nevaří Vision,” zněl Pietro nadšeně a sestra ho probodla pohledem. Já na to neměla náladu. Když šli dál, nepozorovaně jsem se vytratila jinou chodbou pryč. Řekla jsem si, že bych potřebovala už vědět víc. Byla to už dlouhá doba, co jsem se Stevem nemluvila. Snad už nebude v laboratoři, ale v nějakém pokoji.

„F.R.I.D.A.Y., kde najdu Rogerse?” zeptala jsem UI a očekávala odpověď, zatímco jsem bloudila na vlastních nohou po dlouhé chodbě. Dlouho se mi odpovědi nedostalo, tak jsem se zastavila u okna, u něhož jsem se svezla zády na zem.

„Ve čtrnáctém patře a pokoji č. 67,” ozval se ze zdí hlas umělé intelingence a já vzhlédla ke stropu. Ani jsem neodpověděla, vyskočila jsem unaveně na nohy a jako zombie jsem se vydala ke schodům, jelikož jsem byla o patro výš a volat si výtah mi přišlo zbytečný.

Seběhla jsem schodiště o patro níž a vydala se hledat určitý pokoj. Zanedlouho se mi to podařilo a po čele mi zacaly stékat kapky potu. Začala jsem mírně panikařit, ale otřásla jsem se a natáhla se rukou po dveřích. Moje ruka sáhla do prázdna pár centimetrů od dveří. Stále jsem si byla nejistá, ale pak mi došlo, že to hrozně moc hrotím. Jsem Starková a pořád jen brečet? To taky není zrovna k užitku.

Vzala jsem za kliku a opatrně ji otevřela. Dveře se pohnuly a já do nich nahlédla. Rozbušelo se mi srdce stresem, když jsem uviděla Steva sedět na posteli a jak si něco črtal do bloku. Dělal to vždycky, když si potřeboval zkrátit čas. Když jsem byla ve škole, s Tonym nebo tak. Vlastně pořád.

„A-ahoj,” zkusím ho pozdravit a usmát se, když vejdu do pokoje a zavřu za sebou. Jakmile se dovřou, Steve sebou leknutím ucukne a otočí se na mě. Jeho neutrální výraz opadl a teď byl spíš smutný. Rvalo mi srdce vidět ho jako kluka, kterýho za války mlátili.

„Ahoj…Cade…,” pozdravil mě taky, složil blok a položil ho na noční stolek vedle postele. „Co tady děláš?” zeptal se zaraženě a zkoušel se pousmát. Já na to zareagovala pokýváním a přesunula se na koberec u postele, kde jsem si na něj sedla v tureckým sedu.

„Podívat se, jak se ti daří,” odvětila jsem s klidem a poklepávala prsty na pokrčené noze. „Cos kreslil?” poukázala jsem na blok na stolku. Vlastně mě to zajímalo už hodně dlouho, ale nikdy mě k bloku nepustil. Prý to bylo jeho soukromí.

„Ale nic,” odbyl mě a uhnul pohledem. Asi se za sebe styděl, ale já to tak nebrala. Milovala jsem ho pořád. I přes to, jak vypadal teď. „Neměla bys tu být,” sykl a slezl z postele. Pořád stejný. Pomyslela jsem si a vylezla na nohy. On přešel k oknu a opřel se o jeho futra.

„Steve, to na helicarrieru…,” začala jsem, ale přerušil mě. Zatvářila jsem se ublíženě a šla blíž. Postavila jsem se na druhou stranu okna naproti němu a opřela se bokem o stěnu.

„Nemohla jsi za to, dobře?” podíval se na mě otráveným pohledem a opět se otočil zpět k oknu. Cítila jsem se ignorovaná, ale spíš o tom nechtěl mluvit. Nedivila jsem se.

„Prostě mě mrzí, že jsem tě uhodila. Nebylo to vůči tobě fér,” šeptnu zklamaně a sklopím oči k zemi. Doufala jsem, že to vyřešíme a budem zase spolu, ale tohle setkání mělo jeden háček. Už nebyl takový, jakýho jsem znala. Už nebyl Kapitán Amerika.