Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

22.

...a uviděla někoho, koho jsem po zbytek života vidět už nechtěla.

A aby to nebylo málo, tak za sebou ty dveře ještě zavřel. Přestala jsem se tvářil užasle, ale spíš naštvaně. To byl můj hlavní pocit, když jsem ho zase viděla a neměla na něj náladu. Jediný, kdo se tvářil překvapeně, byl blonďák v jeho patriotické uniformě, kterou si zřejmě za celý den ze sebe ještě nesundal.

Rozhodla jsem se pro odchod i kdyby třeba protestoval. Mně už bylo jedno, co říkal. Chtěla jsem se mu vyhýbat za to, co mi udělal. Nedokázala jsem mu to odpustit ani přesto, že se snažil dělat hodnýho. Už jsem mu prostě nevěřila ani slovo.

Byla jsem skoro u něj a snažila se na něj nedívat. Uhýbala jsem pohledem a rovnou se natáhla po spínači na světlo, abych mohla zhasnout , ale voják mi v tom okamžitě zabránil. Ucukla jsem a zaraženě se po něm ohlédla.

„Vyslechni mě," požádal mě a já zavrtěla hlavou. Ustoupila jsem od něj dozadu a potom znovu, dokud jsem nenarazila do jedné sedačky a já přepadla přes její opěrku. Narazila jsem zároveň zády do té druhé a já zaúpěla bolestí při dopadu. Rychle jsem se vzchopila a vyskočila na nohy.

„Jestlis mě přišel peskovat za to, že chodím vyžírat ledničku, tak si v pěkným omylu," otráveně jsem se po něm podívala a pokusila se o odchod znovu, ale zabránil mi v tom nataženou rukou přede mnou, abych zastavila. Nic jiného mi nezbylo a ocitla jsem se naproti němu v další sekundě.

„Ne a celou situaci předtím jsi pochopila špatně. Já to tak vůbec nechtěl," bránil se a já si povzdechla. Takže zase dělá, jakoby za nic nemohl, ale co já z toho mám? Byla jsem zavřená jako zločinec za mřížemi, vyslýchal mě špicl celý týhle organizace a teď to mám brát, jakoby nic?!

„A co jsem na tom měla pochopit? Ani nevíš, jak jsem se cítila, když mě před očima tisíců agentů odváděli v poutech a tys tomu nezabránil. Teď mě tady považují za tu nejhorší a jediný, kdo mi tu teď věří, jsou Avengers a ti dva ve vězení!" vyštěkla jsem a obrátila se k němu zády. Zase se mi do očí nahrnovaly slzy a já je setřela hřbetem ruky.

Nechtěla jsem se o tom bavit. Bylo toho na mě moc a chtěla co nejrychleji dořešit toho v tom vězení, protože času bylo málo, jestli se něco mělo stát. Jestli měla přijít pomsta, tak určitě nebude dlouho čekat a já tomu chci zabránit.

„Svolil jsem k tomu jen proto, abys byla v bezpečí. Stále tě miluju a navždy budu. Prosím...pochop to," zašeptal tichým hlasem, při kterým mi po zádech přejel mráz. Otočila jsem se nerozhodně zpět na něj a vyjeveně se na něj chvíli dívala.

Nevěděla jsem, co dělat. Bylo to složité. Stále mi nedocházelo mnoho, co se tu dělo. Chtěla jsem to co nejrychleji vyřešit a odejít.

„To vážně?! Jak se mám cítit v bezpečí někde mezi kriminálníky a vrahy, co SHIELD zavřel? Přemýšlels vůbec!" chtěla jsem do něj strčit, aby uhnul, ale já zatlačila na jeho hruď jen slabě. Víc jsem ze sebe nedostala.

Od Steva byl slyšet pouze tichý povzdech, když na to zareagoval. Já sklopila oči k zemi a potom zpět na něj. Nebyla jsem ještě úplně odpočatá a to se na mně i projevovalo.

„Já to takhle nechtěl. Chtěl jsem tě ochránit a když jsem Furyho přemluvil, dal mi podmínku, že budu u toho výslechu. Chtěl tě po dalším chycení SHIELDu zavřít už na trvalo a já to nechtěl, proto to dopadlo celé takto," vysvětloval mi dál a lehce mě chytil za jednu a potom i druhou ruku.

Chtěl mi tak ukázat, že to myslel celé vážně, ale já byla prostě tvrdohlavá. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale hned na to jsem bolestně zaskučela, protože mi kolem zápěstí projela ostrá bolest.