Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

5.

*Cadence*

„Můžu s tebou na chvíli mluvit?" zůstal u mě Tony jako poslední z těch, co už dávno odešli. Pepper s Rhodeym i Visionem s dětmi. Jane jela pryč a Steve v poslední chvíli rozhodl, že dojde někam pro jídlo a taky abych zatím ještě počkala u univerzity. Fakt byl, že jsem s tím nemohla nic udělat, ale zároveň jsem už hlad začínala mít, jelikož jsme ani jeden z nás nesnídali. 

Otočila jsem se na tátu a pousmála se. Doufala jsem zároveň, že se mnou nechtěl řešit ten příjezd. Vždyť s Rogersem si tu už vyříkal, ne? Já bych mu řekla zřejmě úplně to samé, co on.

„Jo, ale...neposadíme se?" navrhla jsem ve spěchu a Tony souhlasně přikývl. Oba jsme se vydali k nejbližší volné lavičce na studentské zahradě a na ní se uvelebili. „Tak...co bys rád?" stále jsem na rtech držela sebevědomí úsměv. Byla jsem vlastně zároveň neskutečně zvědavá, protože nebylo časté, že by se mnou mluvil sám.

„No, jak začít," řekl a promnul si prsty na rukou. Abych měla volné ruce i já, odložila jsem certifikát před sebe na lavičku, jelikož jsme oba seděli naproti sobě na délce lavičky. Jednu nohu jsem dala nahoru a pokrčila ji. „Víš, jak jsi chtěla jet do zahraničí na ty tři roky," začal a já začala okamžitě přemýšlet, o čem mluvil. 

Jasně, že jsem chtěla, ale zároveň jsem o tom pochybovala. Bylo fajn odjet někam, kde to neznáte a zkoušet vše, co si můžete dovolit, ale taky to mělo nějaký to ale. Byla to rodina a život tady. Zvykla jsem si tu a hrozně moc. Bylo by mi strašně líto to tu opustit i s vědomím, že se zase vrátím.

„Jo...," odvětila jsem polohlasem a svěšeně se na něj dívala. Ten mezitím hledal správná slova pro to, co chtěl říct. Asi bylo nesmírně těžké vymyslet něco, co mi říct. Proboha! Vždyť mě znal už dva roky. Něco vymyslet přece jde, ne?

„Jde o to, že bych mohl nejbližší odlet sehnat už teď, ale...," dál se už nedostal a moje smysly nabraly ještě větší zájem. Při slovu ale jsem se zděsila. Nechtěl mě nikam pustit? Nebylo nic volného a nebo se o mě bál? Vždyť jsme to řešili už nejmíň stokrát, tak kde byl problém?

Moje obočí vyjelo tázavě nahoru, „Ale?" Zopakovala jsem to, co řekl jako poslední a on náhle zpozorněl. Zaskočeně se na mě upřeně díval a mně neunikl jediný detail při změně jeho výrazu do lehkého úsměvu. Bylo divné o něm říct, že byl vlastně roztomilí. Vůbec na svůj věk nevypadal.

„Já i Banner tě potřebujem v laboratoři na nějakou dobu, což znamená i pobyt v Avengers Tower. Časem se uvidí, zda tě někam vůbec pošlu," ušklíbl se a já na něj zůstala nepřítomně civět. On i Banner mě budou potřebovat? Jak jako. Vždycky přece všechno zvládali a nebo je to jen Tonyho záminka, abych nikam neodjížděla. A taky bydlet ve věži? Vždyť přece ví, že máme se Stevem společný byt.

Potřebovala jsem si to rozložit v hlavě. Bylo to moc narychlo, ale i tak mě vlastně těšilo, že nikam jen tak nepojedu. Můžu tam jet jindy. Mám na to ještě celý život a teď bych si spíš měla správně užívat...to mi alespoň říkal Clint a ostatní. Samozřejmě to ale neznamená být celé dny zavřená v Avengers Tower. Musí mě přece někdy někam pustit, ne?

„Aha...ale co Steve?" namítla jsem při pomyšlení na náš samostatný život. Nesnášela jsem, když někdo najednou něco otočil. Byla jsem za tu samostatnost ráda, protože poslední společný pobyt v Malibu byl doslova dramatický. Tony dělal Stevovi neustále naschvály, takže když jednou šel táta kolem bazénu, Steve mu jako odplatu podrazil u kraje nohy. Následovalo to hlasitým dopadem do vody, místo na dlažbu. 

*Flashback*

Tony se rozhodl jít ven po nějaké době, co byl zavřený ve svojí laboratoři v podlaží. Mně tam zakázal chodit, jelikož jsem mu trochu zvelebila obleky a barva nešla dolů. To znamenalo, že musel kompletně obleky zbarvit do původních barev apod. Já byla zrovna s Pepper v obýváku a společně uspávaly dvojčata. Steve byl již dávno venku u bazénu, kde seděl na lehátku a četl si nějakou knihu, co si přivezl z New Yorku.