Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

48.

*Wanda*

Jeden robot. Druhej...třetí. Rvala jsem je buď telekinezí na kusy, nebo po nich házela všechno, co bylo po ruce. Stále přibývali a my nevěděli, co dělat. Buď bojovat do úplného vyčerpání, nebo evakuovat město. Zatím se o tom však nemluvilo, takže jsme bojovali.

Byla jsem už unavená. Šťastná za svoje schopnosti, ale vyčerpaná. Bála jsem se, že už to dlouho nevydržím. Po boku mi stál Pietro a držel ode mě doomboty co nejdál. Ten co proklouzl, tak byl díky mně vejpůl. Když to na chvíli přestalo, zadýchaná jsem se sesunula na kolena uprostřed silnice mezi povalenými auty.

„Jsi v pořádku? Můžeš pokračovat?" přiběhl ke mně bratr a pomáhal mi na nohy. Očima jsem hypnotizovala všechny ulice, kudy mohli další nepřátelé dorazit. Zatím nikde nikdo. Pietro mě nechal, abych se o něj opřela a odpočívala.

„Jo...jen mi dej...chvilku," popadala jsem dech a zkusila se usmát. Pietro mi úsměv opětoval a rozhlédl se kolem sebe. Objevil se Clint. Měl zraněnou nohu, takže k nám spíš dokulhal.

„Co se děje? Neodpočíváme," vydechl, když se k nám dostal. Ja i Pietro jsme souhlasně přikývli a znovu se rozhlédli. Mezi budovami se objevil Peter. Jakmile nás uviděl, dostal se k nám a skočil na místo pár metrů od nás. Taky byl trochu zraněný. Měl pár řezných ran na hrudi.

„Blíží se další. Nevím jak dlouho to ještě budeme zvládat," pokrčil rameny a když sykl, chytil se za zraněnou hruď. Už jsem dokázala stát pevně na nohou, takže mě Pietro pustil a já se pokusila telepaticky zjistit, kde jsou ostatní. Byli daleko. Většina z nás byla rozmístěna různě po městě. V dáli byl slyšet i Hulk, jak skákal po budovách a řval.

„Musíme vydržet. New York nedáme," řekl rozhodně Barton, vzal si ze svého toulce libovolný šíp, přiložil na luk, natáhl tětivu a nechal šíp letět kdesi do dáli, kde trefil robota, co se blížil. „Pokračujeme, děti," rozhodl a začal posílat další šípy. Já znovu telekinezi, Spidey se vrátil mezi budovy a Pietro běhal mezi roboty.

*Cadence*

Panikařila jsem. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale bylo to tak. Našla jsem v tom stroji dráty. Jako u bomby. Tři různé barvy a teď bylo třeba jeden z nich vyjmout, abych odpočítávání zastavila. Chtěla jsem žít. Zachránit ty lidi a zároveň zachránit moje nejbližší.

Strach mě pohlcoval neuvěřitelnou rychlostí. Přistihla jsem se v jednu chvíli, jak mi tekly po tváři slzy zoufalství. Jsem Starková, sakra! Věří mi i Steve. Řekl, že to dokážu. Proč se tady utápím jak nějaký dítě nad ztrátou milovaného plyšáka?!

Klekla jsem si k drátům a přemýšlela, který. Nakonec jsem to přemýšlení vzdala, protože mi to zabralo necelých deset minut. Doprdele, Cadence! Máš stále míň a míň času! Tvůj přítel ti věří, že nejsi bábovka a ani nedokážeš odpojit pitomý dráty! Moment...vážně to nedokážu. Bála jsem se, že bych atomovky odstartovala okamžitě.

Bílá, černá a modrá. Bílá jako světlo. Naděje. Černá jako temnota. Zapomnění. Modrá jako...kruci! Možná bych si pod modrou dokázala vybavit Stevovu modrou uniformu od SHIELDu. Tolik možností, málo času. Tak strašně depresivní situace a neumím si v ní poradit.

„Cade, jak jsi na tom?!" ucukla jsem, když mi v komunikátoru zazněl Stevův zadýchaný hlas. Do toho jsem v pozadí slyšela bojovné výkřiky, rány při pádu a další. Zadívala jsem se znovu na dráty, ale hned na to jsem pohled odvrátila.

„Steve...já nevím," zadrhla jsem se a ucítila v očích slzy. Ztratila jsem všechnu naději. Byla jsem v koncích. Chtěla jsem tady tátu. Potřebovala jsem ho, ale nebyl tu. Byl na operaci, aby přežil, jenže pokud vzlétne ta atomovka, tak ho ani neodoperují.

„Jak to? Poslouchej...řekni mi co tam máš?" znovu bojový křik, ale já se to pokusila vypustit a přejela prsty po drátu v modré barvě.

„Mám tady tři dráty. Jeden je černý, druhý je bílý a poslední modrý. Bojím se, jakmile jeden z nich odpojím, odpálím to okamžitě," můj hlas zněl trhaně, ale i tak mi snad bylo rozumět. Opřela jsem se čelem o stěnu nad řízením stroje a zavřela oči.

„Dobře," zaznělo střílení a to se odráželo od něčeho kovového. „Zkus něco jiného. Nabourej se Zolovi do systému. Tohle umíš perfektně," navrhl a já se podívala na počítač kousek ode mě. Zvedla jsem se a ještě se otočila na odpočítávání.

„Máme osmnáct minut, Steve," snažila jsem se nehysterčit, i když jsem měla na krajíčku. Slyšela jsem dech z druhé strany. Šla jsem k počítači a bezradně zírala na tisíce čudlíků.

„Cadence, nevnímej čas. Teď sprovoď ten odpočet. Spoléhají na tebe tři města. Tři města, Cade!" připomínal mi stále dokola a já se dotkla prvních čudlíků. Na počítači mi naskákalo několik různých dat.

„Tři města," zašeptala jsem trhavým hlasem a mělce dýchala. Měla jsem strach, že to podělám i na technologii. Proč jsem se třásla jako vyděšený ratlík?! Tohle dám. Začala jsem vyhledávat všechna data, ale zablokoval mi přístup Zola.

„Nemáte povolení, Starková," upozornil mě Zola a objevil se jeho obličej na obrazovce. V digitální verzi vypadal hůř jak doopravdy. Určitě. Nikdy jsem ho ani neviděla a bylo mi to šumák.

„Zmlkni, dutá hlavo. Tak si to povolení udělám sama," začala jsem se znovu nabourávat do počítače, ale Zola nechtěl zmizet. Pozoroval mě ten jeho zrádný pohled. Fajn, mám do budoucna plány. Najít si všechny informace i fotky o Zolovi a pak na něj vymyslet vtipy. Můj styl.

*Steve*

Nemohl jsem se schovávat pořád. Cadence se mnou přestala komunikovat a já ji nechal pracovat. Red Skull na mě pokaždé začal střílet. Byl jsem docela bezmocný, ale zároveň jsem musel vyřešit ještě jednu věc. Nechtěl jsem dělat závěry, ale jistota je vždy nejlepší.

„Natasho, Clinte, kdokoliv. Slyší mě někdo?" pokusil jsem se spojit s Avengers přes komunikátor, když jsem to málem dostal do ramene. Ale včas jsem uhnul a schoval se za další hromadu beden.

„Halo? Tady Natasha Romanoffová," ohlásila se Nat pár sekund po dalším výstřelu. Oddechl jsem si a ulevilo se mi, že se spojení podařilo a stále běželo. Skrčil jsem se a nahlédl za roh. Skull vystřelil a naneštěstí mě trefil do toho sešitého místa na boku.

Vykřikl jsem bolestí, pustil štít a jednu ruku měl na komunikátoru a druhou si držel zranění. Z tohohle se jen tak nevyhrabu. Pomyslel jsem si smutně, když mi došlo, že už doopravdy asi nikdy Cade neuvidím. Nebudeme mít spolu rodinu, jak jsem si vždycky přál. I přes všechny Tonyho námitky bych si ji vzal.

„T-tady Steve Rogers. Natasho, s-sly-slyšíš mě?" snažil jsem se přes bolest a slzy v očích, komunikovat s týmem. Unikala mi z boku krev. Rána byla ještě větší jak předtím. Všechny stehy se přetrhly a zranění se mi otevřelo. Snažil jsem se na to nedívat.

„Steve?! Kde jsi!" vyjekla Widow hned na to a já sbíral zbytky sil jí odpovědět. Byl jsem vyčerpaný. Zaslechl jsem na druhé straně několik výstřelů. Pravděpodobně Nat střílela po Doomově armádě.

„N-Nat, potřebuji, a-abys něco vy-vyřídila," popadal jsem dech. „Musíte eva-evakuovat město. Z-za šestnáct minut vzlétnou t-tři atomové rakety. D-dost silné na zabití n-ně-několika miliónů lidí," dostal jsem ze sebe a uviděl stín patřící Skullovi. V duchu jsem se loučil se všemi a omlouval se Cadence a Tonym.

„Počkej...kde jsi! Přijdeme tam!" naléhala na mě, ale já už neměl dost sil. Samovolně mi z očí tekly slzy.  Nedokázal jsem to zastavit. Moje slabost se projevila. Byl to strach o ostatní. Každý, kdo chtěl zničit mě, musel ublížit lidem. To se právě Doomovi a Skullovi dařilo. Nenáviděl jsem se za tu slabost.

„Děkuji ti, Natasho. Za všechny roky strávený po tvém a boku ostatních. Tohle samé řekni i ostatním, protože se už zřejmě znovu neshledáme. Sbohem," přerušil jsem spojení, i když jsem ještě slyšel křičící Natashu s tím, abych si z ní nedělal prdel a další věci. Já už neodpovídal. Pouze jsem se soustředil na Skulla a kulku určenou pro mě.