Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

3.

*Tony*

Nadešel konečně ten den, kdy Cadence své studium na své škole. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle to uteklo a čím vším si prošla, než konečně měla normální život. Pořád si však myslím, že s Rogersem mít rodinu...no nevím. Je to divný mít v rodině vojáka, který je chováním úplně jinde, než my. Pepper je teda taky trochu jinačejší, než já, ale to nám nebrání v lásce a vychováváním dvou úžasných dětí. Penelope a Arona. 

Podle zjištění jsem se dozvěděl, že jí dnes bude předávat vyznamenání Reed Richards, neboli známí vědec z New Yorku. Vlastně jsme spolu jednou dělali na nějakém projektu, ale to je už hodně let, co jsme se viděli naposledy. Měla prý dorazit ještě Jane Fosterová, která by měla přednést proslov ohledně taky pár věcí z vědy, chemiky apod. Vlastně i trochu z jevů, co se nás dočista netýkají. Začala se tím zabývat od doby, co Thor odešel prvně ze Země.

Já, Pepper, Vision i obě děti jsme se vydali podívat na předávání diplomů a dalších věcí pro zakončení studií všech studentů školy. Celé se to odehrávalo na studentské zahradě v areálu univerzity. Před menším pódiem bylo postaveno několik desítek židlí pro příchozí a několik studentů. My měli možnost se posadit do první a taky jsme jí kompletně obsadili. Další museli být už vzadu.

Ředitel školy, zástupci, Jane i Reed už byli na pódiu a připravovali se. Celé to mělo vypuknout už za pět minut a Cadence pořád nikde. Kde se zdržela?! Přece by si nic takového ujít nikdy nenechala. Zvlášť, když se chystala na ten výjezd do zahraničí. Kde sakra byla!

„Všechno v pořádku?" zeptala se vedle mě Pepper, která se tvářila ustaraně a držela na klíně Penelope, zatímco Vision držel Arona. Vůbec jsem nebyl v pořádku. Zuřil jsem, že nedorazila moje vlastní dcera. Nikdy bych si nedovolil na něco takového přijít pozdě. Ani bych si neuměl představit, jak obrovskou ostudu bych přitom utržil. 

Místo odpovědi svojí přítelkyni jsem vytáhl z kapsy saka mobil a začal vytáčet číslo na Cadence. Chvíli jsem čekal a potom mi to oznámilo, že je nedostupná. Málem se mi zastavilo srdce při pomyšlení na to, že měla mobil vypnutý. Proto jsem vytočil ihned číslo jako zběsilí na Rogerse a čekal. 

Během půl minuty to konečně zvedl a já se jen tak tak držel, abych na něj nezačal křičet, kde byla moje dcera a proč nedorazila včas. To on slíbil, že jí včas přiveze na tuhle událost, aby prožila pořádně svůj den, jak měla. Bylo mi z toho všeho zle. 

„Co...kdo volá?" zahuhlal nesrozumitelně Rogers do mobilu a já mu začal potají slibovat, že mu jednu natáhnu, až se tady objeví. Určitě ho to nemine, ale nejdřív musím vyřídit, aby dorazila Cadence na předávání.

„Kde sakra s Cadence jste! Začíná to už za tři minuty!" vyjel jsem na něj přes mobil, jelikož mi došla trpělivost. Podle jeho tónu bylo poznat, že jsem ho zrovna pravděpodobně probudil a Cadence taky. Do kolika byli vzhůru, že se ani pořádně nevyspali na další den?! Podle všeho zjištění se ti dva včera z mise vrátili kolem sedmé až osmé. Nebylo možné, aby zaspali.

„Co? Jo, jasně...uvízli jsme v dopravní zácpě. Za chvíli tam dorazíme," obeznámil mě a ihned hovor vypnul. Na poprvé jsem poznal, že kecal. V žádný zácpě rozhodně nikde nebyl, protože jsem městem projížděl nejmíň třikrát. Žádná dopravní zácpa nikde nebyla. Leda, že by žili v Tokiu. 

*Steve*

Jakmile nám zavolal Tony a Cadence zjistila, kolik bylo hodin, okamžitě vyběhla z postele do koupelny, aby se připravila. Kolikrát se jí z postele nikdy nechtělo, ale tohle jí dokázalo vzbudit na sto procent. Stále jsem si nedokázal vysvětlit, proč nás nevzbudil budík, tak jsem se na něj podíval. Byl...rozbitý?