Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

28.

*Cadence*

„Cítíš něco, když se tě dotknu tady?" zeptal se Bruce, když mě prohlížel a zrovna se mi dotkl hlavy seshora. Tam mě to bolelo zrovna nejvíc a naznačila jsem mu to bolestným vyjeknutím, i když se snažil být Banner opatrný.

Prohlídku ruky jsem měla už za sebou. Dostala jsem šátek, který jsem měla zavěšený kolem krku a ruku položenou v něm, abych se mohla případně pohybovat. Díky jeho lékům, injekcím apod odhadoval zotavení tak do týdne. Mojí jedinou reakcí byl zklamaný povzdech.

„Jo. Připadám si, jakoby na mě spadl barák. Možná celá věž, ale budu v pohodě, ne?" zněla jsem sarkasticky, ale Bruce to ignoroval. Byl na mě zvyklí a měl teď ještě jednu výhodu. Nemohl při naštvání zezelenat, protože byl svědkem toho záření, tak jako ostatní. Ti, co schopnosti neměli předtím, byli prakticky v pohodě.

„Utrpěla jsi lehký otřes mozku, ale máš pravdu. Budeš," pousmál se a nechal mě už pro dnešek být. Vzal si všechny svoje věci a uložil si je do malé kožené brašny, co si přinesl s sebou. Já se s klidem opřela o podložený polštář za zády a doktora se zájmem pozorovala. Pak mi to stejně nedalo, jelikož zřejmě věděl víc, než Natasha.

„Jak je na tom?" zajímala jsem se a Bruce se na mě zaraženě otočil. Asi nepochopil, koho jsem myslela a nebo to jenom hrál. Dnešek mě utvrdil v tom, že bylo špatně úplně všechno. Nedivila jsem se, protože většina z nás přišla o něco, na co jsme byli zvyklí a byli s tím do konce života smíření. Já tedy ano.

„Zotavuje se, ale není na tom o nic lépe, než ty. Ale jakmile budeme něco vědět, řeknem ti," odpověděl mi znepokojeně a zvedl svojí brašnu ze země. Než jsem stihla něco říct, protože jsem chtěla, už mizel ve dveřích až nakonec úplně. Nezmohla jsem se ani na slovo a byla jsem opět sama, jako potom, co odešla Natasha.

Opět jsem se cítila bez energie. Buď to bylo kvůli vědomí, že jsem přišla o schopnosti a nebo kvůli strachu o Capa. Stýskalo se mi, chtěla jsem se mu omluvit. Prostě s ním mluvit a slyšet ho, že mu nic není a že se nemusím bát. Přála jsem si to, ale moje sebevědomí se velice rychle vytrácelo, když jsem pomyslela na jeho původní já. Bude si mě pamatovat, odpustí mi?

Už jsem tam nemohla pořád jen sedět a čekat až se zase něco podělá. Odhrnula jsem si ze sebe přikrývku a spustila obě nohy z postele. S pomocí jedné ruky jsem se postavila a váhavě se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem v noční košili a nechtěla jsem v ní z pokoje odejít. Oblékání s jednou rukou? Nová zkušenost.

Můj pohled se stočil k jedné skříni, co byla zrovna zavřená. Blesklo mi v hlavě, že bych tam mohla něco vyštrachat a zaměnit to tak za noční košili, co jsem měla zrovna na sobě. Bylo by nic moc chodit v ní po veřejným prostoru s dalšími lidmi.

Šla jsem ke skříni, nemotorně ji otevřela levou zdravou rukou a nahlédla dovnitř. Skutečně jsem tam našla nějaké kousky oblečení v podobě béžového tílka a světle modrých šortek. Tak jsem si to vzala, odnesla na postel a zkusila si to obléknout. Přes delší manipulování s bolavou rukou jsem to nakonec dokázala a noční košili zanechala na posteli ležet bez ladu a skladu. Ještě jsem doběhla zavřít skříň, ve které jsem se raději ještě uvědomila, zda tam není vstup do Narnie a zavřela ji.

Upravila jsem si vlasy a pak vylezla tiše z pokoje. Nechtěla jsem riskovat, že mě někdo potká hned u toho pokoje, tak jsem se napřed rozhlédla po chodbě, jako na přechodu a pak se rozhodla jít konečně pryč. Napadlo mě, že jsem už neměla vlastní pokoj, ale společně se Stevem. Píchlo mě u srdce, když jsem si na něj vzpomněla a zrovna teď. Musela jsem ho vidět a mluvit s ním. Nechtěla jsem to nechat nedořešený, když už ta situace nastala. Šla jsem tedy směrem, kde byly laboratoře.