Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

53.

*Cadence*

Uběhlo pár dnů. To pár z nás pobylo ještě v Malibu a ostatní se vrátili na základnu. Buckyho konečně pustili z SHIELDu taky. Steve se stále pokoušel zorientovat ve všem. Zda se něco nezměnilo apod. Pepper byla v Malibu s dětmi taky. Asi po pěti dnech konečně Tonyho pustili z nemocnice a rozhodl se pro okamžitý přesun na základnu, jelikož pro nás Malibu už začalo být malé.

Sbalili jsme si svoje věci a dali si je do letounu, který nechal přistavit Happy. Všichni jsme společně letěli na základnu, co byla mimo NY. Ještě jsem ji neviděla, takže jsem byla dost nervózní, jak to celé bude vypadat.

Doletěli jsme a přistáli na již připravené ploše pro daný letoun. Tony nás zavedl  do hlavní haly, která byla neuvěřitelně obrovská. Daleko prostornější než interiér AT. Bylo to úžasný. Zrovna kolem nás prošel Peter s Wandou a Pietrem. Něčemu se smáli a pozdravili nás.

Něco přimělo tátu zastavit Petera a odvést si ho stranou od nich. Nechápavý pohled Spideyho mluvil za vše.

„Jestli chápu správně, tak ty se chceš přidat k Avengers,” spustil Tony na Petera a ten pouze křečovitě přikývl. „Skvěle. Od začátku jsem si říkal, že bys potřeboval menší upgrade,” odvedl ho k nějaké stěně, na níž bylo velké 'A' jako znak Avengers.

„Rhodey, mohl bys?” koukl se Stark po Rhodeym, co stál kousek dál. Ten přikývl a stiskl u stěny nějaké tlačítko. Stěna se znakem se začala pohybovat a Bucky za mými zády na to nechápavě zíral. Proč by taky ne. Jak se můžou zdi hejbat! Jednoduché vysvětlení. Je 21. století!

Když se stěna otevřela, všem se naskytl pohled na nový Peterův pavoučí oblek. Byl celý z kovu. Ze stejného materiálu jako Iron Man, ale v podobě Spider-Mana. Všichni žasli, včetně mě. Kde si na to táta našel čas?!

„Pane Starku, to je…to je,” nebyl Parker schopný slova a Tony mu položil ruku na rameno.

„Vítej v Avengers, mladej,” pousmál se Tony a šel od něj pryč. Toho si ani Peter nevšiml, protože byl do svého obleku tak zažraný, že si ani nevšiml, že jsme ho tam nechali s jeho novou láskou o samotě.

„Pokoje jsou ve druhém poschodí. Jsou různě očíslované a taky jsou na dveřích jména, komu patří. Zatím si tam odneste věci a pak se sejdeme zase tady,” dal nám táta rozchod a my si bez řečí posbírali svoje věci a šli do druhého patra.

Myslela jsem, že nám Tony dá rozdělené pokoje. Už takhle Steva nemohl tolik snést, ale překvapilo nás, že jsme našli zrovna společný pokoj s našimi jmény. Šli jsme tedy dovnitř a uviděli jednu velkou společnou postel, dveře co vedly pravděpodobně do koupelny, nějaký skříně, televizi a další věci. Ani tady na zdech nechyběly znaky Avengers, ale to nám nevadilo.

Když Steve přenášel tašku s věcmi k jedné ze skříní a po té ji otevřel, zůstal zaskočeně civět dovnitř. Zarazilo mě to, tak jsem šla za ním a ve skříni uviděla jeho novou uniformu. Když jsem zacouvala, omylem jsem na něco šlápla a odněkud se vysunul ze zdi držák na Stevův štít. Zrovna na něm vysel. Zase v původní podobě a opravený. Jako nový.

„Tony se překonal,” vydechl Rogers a sedl si na postel. Pousmála jsem se a sedla si k němu, zatímco jsme se oba zaujatě rozhlíželi kolem sebe a prohlíželi si pokoj.

„I potom všem se zdá, že tě má rád,” drcla jsem do něj ramenem a zasmála se. „Jsi pro Avengers nepostradatelný,” už se na mě podíval a vypadal, jako bych ho uváděla do rozpaků. Tomu jsem se zasmála znovu a po chvíli se Steve přidal taky.

„Vypadá to na světlou budoucnost,” prohlásil uvolněně. Taky jsem se už cítila líp. Byla tu lepší atmosféra. Jenže pokud bude Tony žít, dál zajít nemůžem. To znamená pouze společné bydlení, občas vycházka a další. Byli jsme na pracovišti, takže jsme museli i na mise.