Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

16.

*Cadence*

Několikrát za noc jsem se probrala a nemohla usnout. Pak se mi to zase náhodou povedlo a s tím přečkala až do rána. Nikdy mi nebylo hůř, než teď. Nedokázala jsem si zvyknout na delší dobu bez rodiny. Scházeli mi, ale zase jsem se už necítila tolik ohrožená. 

Otevřela jsem oči a posadila se v posteli. Párkrát jsem zamrkala očima, abych z nich vyhnala časnou mlhu, co se mi utvářela vždy po probuzení. Potom jsem se rozhlédla a můj pohled skončil na dveřích, kterými mě včera večer přenesl Johnny. 

Pořád jsem na to myslela a bylo mi z toho špatně. Už jsem přítele měla a stále jsem z toho nemohla spát. Proč se mi ten Storm tolik zaryl do hlavy! Bylo mi prostě strašně z toho, jak jsem se včera zachovala. Chtěla jsem to napravit a proto jsem se rozhodla vstát, i kdybych se měla znova někde rozmlátit. 

Dala jsem nohy z postele na zem a pokusila se znovu postavit. Chvilku to šlo a potom zase. Padala jsem a ztrácela rovnováhu. Lezlo mi to na nervy, ale nezbývalo mi nic jiného, než využít přepadávání ve svůj prospěch a dostat se tak ke dveřím, do kterých jsem omylem trochu hlasitěji narazila zády.

Rozdýchala jsem to co nejrychleji, abych nezačala kašlat, co jsem měla na krajíčku. Ty dveře zrovna měkký nebyly, což mě docela mrzelo. Třeba kus molitanu, či polštář, abych si neublížila. Postačilo by mi to. Nejsem zrovna náročná, i když...někdy.

Vzala jsem znovu za kliku a otevřela si. Dveře malinko vrzly a mně naskákala husina po těla, zda to další obyvatel bytu neslyšel. Snažila jsem se být tichá, ale byt mi to prostě neumožnil a ani moje chromé nohy. Opustila jsem v té samé tichosti i pokoj a nejistě se rozhlížela kolem sebe. 

Zaslechla jsem nějaké zvuky z obýváku. Něco jako televizi. Moment...to byla televize. Asi mi fakt už hrabe. Rozhodla jsem se pro další krok. Stejným způsobem jsem překonala i dálku od dveří pokoje k vchodu do dalšího pokoje, kde dveře nebyly. Pouze rozlehlá futra.

Nakoukla jsem dovnitř a zahlédla Johnnyho, jak seděl na jednom ze svých křesel a díval se na televizi. Pak se ale začal otáčet  já tušila, že to byl konec. Bála jsem toho, co přijde. Co mi řekne, nebo neřekne. Měla jsem z toho hrozný trauma, ale Storm se pouze ušklíbl.

„Dobrý...jde ti to ještě líp, než včera," uchechtl si a já protočila očima. Jasně...žádný poučování, co bych normálně čekala se nekonalo. Vlastně to bylo dobře. Každýho bych za to prvně proklela a pak zabodla dýkou. Takový lidi jsem fakt nemusela. A hlavně ve svojí blízkosti.

„Jak jako?" pohlédla jsem na něj mrzutějším pohledem a semkla pevně rty. Neměla jsem na žerty čas. Riskovala jsem právě svoje zdraví jen kvůli tomu, abychom si promluvili o tom, jak to bude dál. Nebavilo mě být neustálým středem pozornosti a nebo vůbec ne. Dost se to ve mně pralo.

„Máš ještě větší náklonnost k tomu, aby sis rozbila hubu, než včera," tentokrát už vyprskl smíchy a já vytřeštila oči. Na tohle jsem fakt neměla co říct. Vysmíval se mi. Když to vypadalo už dobře, zase se to obrátilo. Proč já kráva každýmu věřila...

Hodila jsem to celé za hlavu a rozhodla se pokoj opustit zpáteční cestou. Došla mi prostě trpělivost. Nehodlala jsem strávit zbytek svýho podělanýho času s někým, kdo o to nestál. Už ani já. To radši strávit celou svou dovolenou s Thorem, než tady. A to je ta druhá nejhorší možnost, i když by mě za to Jane možná zabila.

„Kam zase jdeš? Nemusíš se urážet pokaždé, když se ozvu," zastavil mě Human Torch, když jsem se chystala přejít nešikovně chodbu ke dveřím ložnice. Postavil se mi zkrátka do cesty a já nemohla nikam. Zničil mi jediný možný bod! Tohle mě uráželo ještě víc.