Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

47.

*Steve*

„To tě po ošetření stihli i zatknout?" vypadlo z Cadence potom, co jsem se zkoušel z pout dostat. Trochu jsem přecenil. Nemohl jsem si poradit s kusem kovu na mém zápěstí. Přišlo mi, že čím víc jsem s pouty cloumal, utahovaly se.

„No...jak to říct," podrbal jsem se na zátylku. „Jaksi tu bylo pár lidí z OSN a oznámili mi, že na mě byl vydán v celých Spojených státech zatykač, takže...jo," pokoušel jsem se nebýt nervózní, protože šlo právě o životy miliónů lidí a já byl v nemocnici do doby, než si pro mě přijede samotný ministr vnitra, což je dost zlí.

„Víc ti to Hydra ani zavařit nemohla...stejně si nemyslím, že je dobrý nápad tě pustit v tomhle stavu," zaváhala Cade a dívala se někam stranou, než jsem byl já. „Je sice fakt, že ti to sešili nejlepší doktoři v tomhle oddělení, ale," otočila se zpět na mě a vzala moji volnou ruku do obou svých rukou. „Pořád jsi zraněný. Můžeš o něco při boji zavadit a vykrvácíš jako prase na porážce. A to nechci."

„Cadence, není čas. Nejde jen o životy v New Yorku, ale i v dalších dvou městech. Jestli tomu šílenství nezabráním, dosáhne Skull něčeho, čeho chtěl dosáhnout už před sedmdesáti lety!" zadíval jsem se jí přímo do očí, nad čím Cade malinko ucukla, protože jsem si ji zároveň k sobě i trochu přitáhl.

Pak uhnula na pár sekund pohledem a povzdechla si. Uslyšeli jsme oba jen jedno cvaknutí a Cadence mě pustila. Nejdřív mi nedocházelo, co se stalo, ale pak jsem se koukl na druhou ruku. Pouta byla odemčená a ruka volná. Jak to?!

„Použila jsem trochu zvukové vlny k otevření zámečku v poutech. Nic složitého," řekla, zatímco jsem si prohmatával odřené zápěstí od pout, jak jsem jimi cloumal. Měl jsem na sobě nemocniční košili a moje uniforma...spíš uniforma Hydry, byla uložená ve skříni s oblečením. Aniž bych něco řekl, odhodil jsem ze sebe přikrývku a zkusil se postavit, ale zabrzdilo mě šití na boku, takže mě Cadence okamžitě zachytila.

„Víš jistě, že to chceš risknout?" zadívala se mi do očí a já do těch jejích. Byli jsme malinký kousek od sebe. Chtěl jsem ji zničehonic políbit. Nevěděl jsem, kde se to ve mně bralo, ale přál jsem si to. Věděl jsem o ubývajícím čase, ale být konečně po takové době s někým, koho milujete a jste pro něj schopný udělat cokoliv?

Byli jsme od sebe už jen pár centimetrů. „Chci, pro tvoji ochranu," zašeptám a jsme opět o kousek blíž. Vlastně skoro těsně u sebe, ale to někdo zaklepe na dveře. Rychle se od sebe odtrhnem, Cadence popadne židli a zapře ji pod kliku od dveří. Otočí se na mě s vyděšeným pohledem, když se někdo pokusí dveře otevřít, ale nepodaří se to.

„Co se to...otevřete!" zařval někdo za dveřma a začal se dveřmi cloumat. Bušit do nich a všechno možný, aby ty dveře vyrazil. Po chvíli jsme zjistili, že jich bylo víc než jeden. Že by OSN dorazilo? To se mi nechtělo líbit, ale jak odtud zmizet?! „Ve jménu prezidenta USA otevřete, nebo budem nuceni je vyrazit!"

Rozhodl jsem se jednat. Došel jsem plouživě ke skříni, vytáhl z ní uniformu nepřátelské strany a Cadence mi pomohla se do ní dostat. Jenže přes prodřenou látku od střely byl vidět obvaz, což nebylo zrovna to nejlepší. I tak jsem to riskl a rozhodl se pro útěk oknem. Byli jsme v přízemí, tak co řešit.

Cadence raději nic nenamítala, zkontrolovala, zda je bezpečno a vylezla z okna první. Já hned po ní, i když s obtížemi. Zrovna nad NY stoupalo slunce, takže jsme se snažili chovat nenápadně, i když chodit v uniformě se znakem Hydry na hrudi bylo nápadný až moc.

„Kousek od nemocnice je náš Jet. Nechala jsem ti v něj věci," ujistila mě po cestě Cade a po chvíli jsme letoun opravdu našli. Asi jsem byl dost mimo, že jsem o něm nevěděl. Cadence ho s pomocí F.R.I.D.A.Y. otevřela a když jsme vešli dovnitř, zavřel se za námi.