Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

51.

*Cadence*

Jane mě nechala na chodbě osamotě. Občas prošli nějací doktoři, sestřičky nebo další ošetřující lékaři. Kousek ode mě. Asi tak deset metrů u stěnu stáli dva muži. Jak jsem již popisovala. Oba měli kšiltovky a sluneční brýle. Do toho ještě hnědé kožené bundy a spolu se pobaveně bavili. Skoro mi přišlo, že po mně chvílema pokukovali. V jednom jsem poznala černocha a ten druhý byl bílý. Nejsem rasista! 

Rozhodla jsem se za nimi jít a zeptat se jich, co chtěj, že furt očumujou. Něco mi na tom nesedělo. Abych neříkala barvy kůže, budu mluvit v barvách jejich kšiltů. Jo...to je lepší. Černoch má takovou červenou a ten druhý šedou. Ten s tou černou zrovna něco řekl a oba vybuchli smíchy. To už mi nedalo a když jsem byla skoro u nich, hlasitě jsem si odkašlala, abych upoutala jejich pozornost.

To okamžitě zmlkli a překvapeně se na mě skrz brýle dívali. Oba měli stejnou barvu brýlí, takže mi bylo stejně ukradený, jak bych je označovala. Ale stejně se něčemu ještě oba blbě smáli. Snažila jsem se to ignorovat. Hlavně to, že se chovali jak nějaký hloupý puberťačky.

„Nějaké silné UV záření, že máte na hlavě čepice a na očích brýle?" rýpla jsem si a nad jejich reakcí se pousmála jako hodná holka. Nebyla jsem holka. Byla jsem pořádná svině, která jim chtěla dát co proto, protože dnešní dětská generace se mohla nakazit opravdu čímkoliv. Jedno dítě vidí tamto a hned to musí mít taky. Ještě, že já takhle nevyrůstala.

„Ehm, ne. My jsme totiž špióni v přestrojení," pronesl ten v červeným kšiltu. Velmi povědomí hlas. Pomyslela jsem si a začala jsem hrát, že jsem jim na to naivně skočila. Budu hodná. Budu dělat, že jim věřím jak něco a pak se jim vysměju. Stává se.

„Tak špióni, říkáte," zopakovala jsem jeho slova. „Víte o tom, že v tom vypadáte jak dva idioti těsně po propuštění?" zeptala jsem se jich a zpozorovala na tom druhým, jak se nějakým způsobem držel. Ne rukou, ale celkově, aby něco neřekl. Tady se někdo nechce prozradit. Zasmála jsem se tomu ve svých myšlenkách a dál hrála roli.

„Fakt? Vypadáme tak?" nakonec přeci jen promluvil a kouknul na toho vedle sebe. Ten se pouze zasmál a zavrtěl hlavou. Málem jsi vykrvácel a teď si hraješ na hovado. Protočila jsem podvědomě očima. To se uculujou nad každou pí...kravinou, kterou jeden z nich řekne? Co jsem zase hulila!

„Víte...děti z vás dvou budou mít špatný příklad ve společnosti, tak bych vám chtěla jen pro příště poradit. Sežeňte si něco méně nápadného, dobře?" uculím se, otočím na podpatku a vydám se pryč. Nakonec se ještě zastavím a škodolibě se po nich ohlédnu. „Určitě by vás Fury za takové maskování pochválil," prohlásila jsem ironicky a zároveň pobaveně. 

Vydala jsem se k odchodu. Chvíli jsem šla klidně a narazila na bufet. Chtěla jsem si něco koupit, ale pak mi došlo, že jsem neměla nic. Peníze, doklady, mobil. Prostě nic. O pár sekund později jsem ucítila ruku kolem pasu a uviděla vedle sebe osobu v šedivém kšiltu a brýlích. Pobaveně se usmíval.

„Jak jsi poznala, že jsme to my dva?" zasmál se a sundal si brýle. Jo, Steve. Tebe by poznali, i kdyby si chodil po chodníku v ulicích NY v růžovém kostýmku jednorožce. Už jsem protočila očima doopravdy a víc se k němu přitulila. 

„Dvě smějící hovada v kšiltech a brýlích poznám kdekoliv," vypláznu na něj jazyk, čímž se voják zamračí a já se zasměju. Nojo. Tohle se nezmění nikdy, aniž bychom chtěli. Ale já ne. Mně se takový život líbil.

„Víš co jsme si říkali o tvém slovníku,” vyjelo mu obočí nahoru a já pokrčila rameny. „To jedno z hovad ti právě chce něco koupit, ale neví, jestli si to zasloužíš. Co myslíš?” políbil mě do vlasů a zadíval se mi pozorně do očí.