Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

21.

*Cadence*

Nikdy jsem na helicarrieru nezabloudila a ani naštěstí teď. Část z věznicemi jsem našla za pár minut a rychle do ní vešla, jakmile jsem zadala číselná kód pro vstup, co jsem dostala po začlenění v SHIELDu. 

Jakmile jsem vešla, začala si většina vězňů mezi sebou něco šeptat. Já se to snažila ignorovat a najít celu, ve který byl Johnny s Peterem. Po každém rozhlédnutí jsem se rychle od cizích vězňů odvrátila a pokračovala dál, dokud jsem konečně nenašla správnou celu se stejným zabezpečením, jako měly ostatní.

„To je Posel temnoty!"

„Chcípni!"

„Vypadni a nech nás v klidu dožít!"

Ozývalo se ze všech stran, když jsem se snažila vězně víc a víc ignorovat, ale nešlo to. Cítila jsem se najednou bez jistoty. Ztratila jsem během té chvíle sebedůvěru a chtěla odtamtud utéct co nejrychleji. Ale nemohla jsem. Přátelé byli pro mě momentálně důležitější, než vlastní bezpečí.

„Johnny, Petere!" vyjekla jsem, když jsem je konečně uviděla, jak u sebe společně seděli a dívali se nepřítomnými pohledy kolem sebe. Když mě však uslyšeli, hned zpozorněli a udiveně se dívali směrem na mě.

„Cadence!" ozval se jako první Peter a už mi šel naproti, ale oddělila nás stěna cely. Nesměl se jí ani dotýkat, ale já jo. Tudíž by to nemělo účinky na ty, co byli uvnitř. Proto jsem se opřela rukama o vězení a chovala se starostlivě, i když mi to nikdy nešlo. Můj pohled však mluvil za vše.

„Tak co?" začal Parker vyzvídat a já nevěděla, kde začít. Bylo to těžké. Ale musela jsem něco říct. Nemohla jsem zůstat zticha po tom, čím jsem si při výslechu prošla. Cítila jsem se takhle už hodně zrazená od někoho, koho jsem milovala a myslela si o něm, že bude pro mě ten navždy.

„Znáš to. Ptal se, kde jsem byla apod. Nic závažnýho, ale ještě se mě ptal na nějakýho Dooma, či co. Kdo to je?" zeptala jsem se tentokrát já a Spidey zkoprněl hned, jak jsem to vypustila z úst. Musela jsem to vědět, jelikož na tom záviselo všechno. Moje budoucnost u SHIELDu, jejich a mnoho dalšího.

To se už zvedl i Johnny a mlčky přišel k Peterovi. Zůstal pořád mlčet a chvilkově se díval na mě a na vězně v ostatních celách kolem. Měla jsem z ostatních hrůzu, ale nedávala jsem to znát. Chtěla jsem odtamtud dostat pouze kámoše. Nikoho jiného.

„Tamten vzadu. Druhá cela zleva," poukázal Johnny někam za mě a já se tím směrem otočila. Měl pravdu...zřejmě. Poznala jsem toho, koho jsem viděla před pár dny. Měl přesně ten stejný zelený plášť, jako předtím, nohy i ruce z kovu a přecházel po obvodu celé cely dokola a stále a pořád. 

Po chvíli pozorování se mi z něj začala točit hlava a raději jsem stočila pohled zpět ke klukům přede mnou. Ti nic neříkali a dívali se směrem, kam předtím já. Hned na to se otočili zpět na mě a pokrčili rameny. 

Napadlo mě jedno. Dojít si za pánem osobně a pokecat spolu. Nakonec jsem se pro to rozhodla a vydala se směrem k němu, než stihli ti dva něco říct. Přes spršku nadávek, urážek a všeho dalšího od okolních vězňů kolem jsem došla až k cele dotyčného a chvíli si ho se zájmem prohlížela, než si všiml i on mě a zastavil se na místě.

„Vy budete zřejmě Doctor Doom," zazněla jsem ironickým přízvukem a Doom se přisunul blíž ke stěně cely. Jakoby mu nevadilo, co by s ním cela mohla po doteku udělat. Byl u ní neuvěřitelně blízko a já se děsila, že by mu nemohla nic udělat, jelikož on sám vysílal elektřinu z vlastního těla. Teď momentálně nemohl, tak jako ostatní, nebo předtím já svoji zvukovou vlnu.