Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

10.

*Cadence*

Každičký kousek v těle mě bolí i potom, co jsem byla mimo jak dlouho. Vlastně jsem ani netušila, jak dlouho. Až teď jsem se začala tak nějak probírat k vědomí, ale nebyla jsem na studené zemi New Yorské ulice. 

Napadlo mě hned několik teorií. Buď jsem mohla být mrtvá, ale to byla zase blbost, jelikož jsem cítila bolest. Nebo i lidé po smrti cítí bolesti? Tak to asi ne, takže to můžu v klidu vyloučit. Ale kde jsem tím pádem byla. Asi bych to zjistila, kdybych otevřela oči.

Opatrně jsem se otevřela a uviděla strop. Hmm super, ale byl trochu jiný než v Avengers Tower, takže ve věži jsem asi nebyla. Napnula jsem zbytky svalstva v těle a donutila se přes křeče v kříži posadit. Další informace.

Byla jsem na gauči, přes mě byla přehozená nějaká deka a z vedlejší místnosti jsem slyšela nějaký hlasy. Rozhodovala jsem se zda na sebe připoutat nějakou pozornost, aby jsem věděla, co jsem tu dělala a proč. Naposledy jsem si před perdou tím proudem vybavovala toho týpka ohniváka a Petera v též upnutým oblečku. 

Proč to dnes pořád všichni nosí!

Potom mi došlo, že jsem ani nikoho volat nemusela. Cvakla totiž klika od jedněch dveří, kde byly slyšet hlasy. Upřeně jsem hypnotizovala otevírající se dveře a objevil se v nich Peter. V celé své kráse a bez toho oblečku. Taky na mě zůstal chvíli civět, dokud ho někdo neodstrčil z prostoru dveří a objevil se na scéně Human Torch. 

Tentokrát měl na sobě normální oblečení. Vlastně oba a taky Storm měl ještě na obličeji menší spáleninu nad levým okem. Nic vážného. Nakonec on sám uměl hořet, tak by ho nic takového nemělo rozhodit.

A kde byl vlastně ten zelenáč? Zbavili se ho? Utekl a nebo chytili?

„Prosím...že se mi to celé jen zdá?" změřila jsem si oba očima a ti se po sobě podívali. Potom se vrátili zpět očima na mě, ale Parker šel rovnou za mnou. Odsunula jsem svoje natažené nohy na gauči stranou, abych mu uvolnila místo a mohl se posadit vedle mě.

Storm se mezitím dal na odchod do jiné místnosti a tím pádem nás nechal osamotě. Já i Peter jsme zůstali zticha, i když jsem očekávala odpověď.

„Jsi v pohodě? Bolí tě něco?" začal se Parker starostlivě ptát a já nad tím akorát mávla rukou, čímž jsem ho zaskočila. Zůstal na mě opět nechápavě civět a mně docházela trpělivost. V obýváku bylo i okno. Nečekaně...a bylo vidět, že se venku stmívalo. Cože?!

Jak dlouho jsem byla mimo, kde jsem byla, proč a co se vlastně stalo?! Určitě už po mně všichni vyhlásili tutově pátrání. Tím jsem si naprosto a stoprocentně jistá, jelikož jsem mluvila jen o hodině a bylo dopoledne. Vždyť musel být už pomalu večer!

„Musím domů. Určitě mě už začali hledat!" vysoukala jsem ze sebe a odhrnula ze sebe deku, která skončila na Parkerově hlavě. Spustila jsem nohy dolů z gauče a pokusila se postavit, ale začala jsem přepadávat. Já skoro vůbec necítila vlastní nohy a jako bych v nich neměla ani cit!

V pádu mi zabránil Peter, který se stihl postavit a chytil mě. Zaraženě jsem na něj zůstala koukat s pootevřenými ústy. Během té chvilky mě dostal zpět na gauč a dal mi na něj i zpětně nohy.

„V tomhle stavu tě nikam pustit nemůžem. Neušla bys metr. Možná ani to," vymlouval mi to a já se cítila uražená. Zaprvé jsem neměla potuchy, kde jsem byla. Zadruhé jsem se opět potkala se svým bývalým spolužákem a ještě byl super hrdina v upnutým oblečku. Zatřetí...proč tu byl i ten druhej?!

„Nemůžu si alespoň zavolat, když už?" udělala jsem psí oči a Peter se zamračil. Zase špatně? To jako nesmím nic, když ostatním šlo o moji bezpečnost? To už mě na tý ulici mohli rovnou nechat, ale možná by to byl zase špatný nápad, protože bych možná Stevovo neustále hýčkání po dobu marodu asi nevydržela.