Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

14.

*Tony*

Už jen pár kroků a byl jsem skoro u zasedačky Avengers. Stále jsem však přemýšlel nad tím, zda se nemám raději obrátit a jít pryč, než mezi ostatní. Nakonec jsem to vzdal a vešel do místnosti, kterou obklopovali u stolu další. Včetně Bartona, Rhodeyho, Pietra a dalších. Nechyběl tu nikdo a já se znuděně přesunul ke svýmu místu a usadil se.

Představa, že Pepper se rozhodla odejít, mě děsila, ale byla to zkutečnost. Už neměla nervy na to, jak jednám s druhými. I tak jsem doufal, že si to co nejdřív rozmyslí a vrátí se. Jak to tady bez ní mám zvládnout?

„Jestli jsme tu všichni, pustíme se do toho?" zeptal se Vision a všichni jednohlasně souhlasili. Já jediný zůstal zticha a pouze nepřítomným pohledem se díval na ostatní, jak spolu debatovali o schůzi na helicarrieru. Nijak jsem to nevnímal. 

„Souhlasíš, Tony?" oslovila mě Wanda a já sebou ucukl. S čím jsem měl souhlasit? Asi jsem nakonec měl poslouchat, protože teď by to celé museli kvůli mně zopakovat a za to by mě Natasha raději zabila. 

Raději jsem nahodil sebevědomí výraz a neutrální výraz pro odpověď.

„Jo, jasně," odpověděl jsem tak, aby to znělo normálně. Wanda nad tím kývla hlavou a opět se otočila zpět na ostatní z týmu. Ostatní to vzali taky a postupně se jeden po druhém začali zvedat ze svých míst. Udělal jsem to taky a chtěl se vydat k odchodu, ale Thor se připravoval ještě něco říct.

„Takže je to rozhodnuto. Tony s Bannerem, Kapitánem a Visionem i já zůstanem tady, abychom kontrolovali jakoukoliv aktivitu, co by naznačovala přítomnost Cadence. Clint, Natasha, Wanda a Sam půjdou obhlédnout okolí a zbytek se vrátí na základnu SHIELDu za Zacem," zřejmě zopakoval vše, o čem se jednalo a ostatní znovu souhlasili. Tentokrát se už dali k odchodu.

To už jsem se k odchodu dal taky a vydal se rovnou zpět do své dílny. Každý z týmu šel jiným směrem a tím líp. Aspoň se nikdo naštěstí nedivil, že jsem byl trochu mimo a pořád jsem mizel z dohledu. Rozhodl jsem si zkrátit cestu výtahem. Předstoupil jsem před něj a přivolal si ho. Začal se již otvírat, dokud mě nezastavil vážný Natashyn hlas za mými zády.

„Mohl bys mi vysvětlit, co to s tebou je?! Přišlo mi, jako bys ani nevěděl, na cos Wandě odpověděl," zavrčela varovným tónem, nad kterým mi přejel po rukou chlad. Zkoušel jsem to ignorovat a chystal se vejít do výtahu. Ale to mi zastoupila dřív cestu agenta a já na ní zůstal koukat bezvýznamným pohledem naznačujícím nezájem.

„Nic ti do toho není," odbyl jsem jí a vydal se jinou cestou do dalších pater. Když jsem nemohl výtahem, šel jsem po schodech. Ale to už vedle mě kráčela i rusovláska a propalovala mě svým pohledem. 

Měl jsem toho prostě dost a zastavil se uprostřed schodiště, při čemž jsem omylem i klopýtl o další schod, ale ustál jsem to přidržením o zábradlí.

„Přestaň mě pronásledovat. Můj dům, moje pravidla," mávl jsem nad tím rukou, ale zůstal se na ní stále dívat. To i ona na mě. Aby si to vylepšila, postavila se na druhou stranu naproti mně a opřela se zády a stěnu. Chodba schodiště nebyla zrovna velká. Tak tři metry široká.

„Řešili jsme přítomnost Dooma na helicarrieru. Zac od něj vyzvěděl, že mu nejde o Cadence, ale o něco jiného. Chce nám něco sebrat, ale my nevíme, co," řekla už klidněji a netvářila se tolik jako kakabus. V tuto chvíli bych možná řekla: No a co. Ale neskutečně mě to zajímalo, co tím ten v tom pláštíku myslel. 

Co by nám mohl sebrat, když ne Cadence? Protože ta je v této době možná tak to poslední, o co bychom mohli přijít a to bych nechtěl. Vlastně nikdo. Všichni se o ní bojíme, co s ní bude apod. Byli jsme jedna velká prapodivná rodinka.