Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

25.

*Cadence*

Nevím, jak dlouho jsem byla sama a ležela s trápením v posteli. Dotklo se mě to víc, než obvykle. Nechtěla jsem věřit, že by mi někde Steve lhal a ještě Kapitán Amerika. Nesedělo mi to. Ani trochu, protože jsem měla dost času ho poznat.

Můj žalostný brek ustál a já se z polštáře převalila na záda, abych mohla dýchat. Moje hlava byla zaplněna tolika myšlenkama, že mě z toho chvílemi třeštila. Zkoušela jsem na to nemyslet a uvolnit se, ale pomyšlení na rozchod mě znovu zlomil. Tentokrát mi po tváři steklo jen málo slz a hned na to jsem si je setřela hřbetem ruky.

Někdo v tu chvíli zaťukal na dveře. Neměla jsem náladu a chtěla zakřičet, aby odešel, ale bylo pozdě. Dveře se otevřely a já se stihla jen posadit a s vyděšením se dívat na ně. Vešel dovnitř pokoje ten s tou kovovou rukou, o kterém mi říkal Sam. Sám Winter Soldier osobně.

„Co ten protáhlej obličej? Na takovou pěknou holku se to moc nehodí," ušklíbl se a opřel se zády o stěnu vedle dveří, které za sebou zavřel. Já otráveně protočila očima a lehla si zpět na záda a hlavou na polštář. Spíš sebou prudce mrštila, než lehla. Nechtěla jsem ho ve své blízkosti.

„Nech mě být a odprejskni," zamumlala jsem a stočila obličej do polštáře při otočení na břicho. Raději bych spala, než byla vzhůru, nebo raději mrtvá. Aspoň bych se netrápila něčím, jako teď. Jak jsem se mohla nechat takhle sprostě podvést. Jako nějaká naivní kráva.

„Viděl jsem tě, jak jsi sem šla. Co se stalo?" postel se u mě prohnula a já sebou ucukla. Zvedla jsem hlavu z polštáře a zaraženě se podívala po muži s delšími dlouhými vlasy, co seděl u mě se zaujatým pohledem.

Povzdechla jsem si a posadila se. Přemýšlela jsem, jak to nakousnout. Zároveň mi hlavě občas zazněli Wilsonova slova zrovna o něm. Nechtělo se mi věřit, že tenhle maník má být vrah od Hydry. Přišli mi to divné, jak celé dění bylo úplně jiné.

„Podvedl mě přítel s jinou," vydechla jsem a s ublíženým pohledem se podívala po společníkovi. Ten se zatvářil nechápavě a potom se rozhlédl po pokoji ve snaze najít odpovědi. Pak se vrátil zrakem zpět na mě.

„Aha...a znám ho? Jak se jmenuje," zajímal se a já ucítila v očích další slzy smutku, když jsem na všechno pomyslela. Lámalo mě myslet hlavně na to, že mají ti dva čekat dítě.

„Steve Rogers," odpověděla jsem mu a ten vedle mě vybuchl smíchy. Za to jsem ho zaraženě probodla pohledem a vynucovala si klid, protože tohle byla vážná věc. Možná další člověk, který by téhle situaci prostě nevěřil, tak jako já předtím. Jenže Sharon měla důkazy. Nešlo o tom nijak pochybovat.

„Steve a podvést holku? Tak to byl dobrý vtip," pomalu se uklidňoval a setřel si z očí slzy, co mu tekly z následku smíchu. Asi další dobrá kopa. To nešlo vyvrátit a možná se taky Capa zastane, jestli Sam říkal něco o tom, že je to jeho kámoš z války. Nedivila bych se už ničemu.

„Bohužel je to pravda," přerušila jsem jeho nadšení a dotyčný ztichl. Pohlédl na mě vytřeštěnýma očima, zatímco já na něj upírala nenávistný. Tohle měl být vrah od Hydry? Tak to já jsem panenka Marie...

„To není možný. Steve nikdy šanci na dvě neměl...možná teď jo, ale stejně je ten typ, který dodržuje pravidla a taky...že by nikdy neublížil holce. Vlastně se ani nepochlubil, že nějakou měl," zamyslel se a choval se vážně. Přišel mi systémově stejný chováním, jako Wilson, ale víc...klidnější? To asi bude tím, jak je taky z války. 

„Oprava...dvě, ale teď má už jen jednu a ještě s ní čeká mimino," po té jsem sebou nervně zatřásla a znechuceně se odvrátila pohledem jinam, jelikož se mi před očima vybavilo, jak on a ona spolu...proč na něco takovýho myslím?!