Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

34.

*Cadence*

Bruce svolal poradu. Já se ji účastnit nemohla. Ani Bucky, Peter nebo někteří členové Fantastické čtyřky. Vlastně na ní šel jenom Reed. Steve byl někde, ale to teď nebylo třeba. Zůstala jsem u sebe v pokoji, četla si a čekala na výsledky.

Čekání bylo příšerný. Porada trvala už dobrou hodinu a já měla chuť tam prostě vtrhnout a vyslechnout si to. Ale nemohla jsem. Zasedačka byla hlídaná F.R.I.D.A.Y.. Mezitím jsem seděla u sebe na posteli a četla si. Jenže kniha mě brzy omrzela a skončila na nočním stolku jako naposledy před pár měsíci.

Lehla jsem si a přemýšlela. Vyšlo by to? Nebyl to jen planý poplach, kterej byl zbytečnej? Točila se mi z toho hlava a nevěděla jsem co dřív. Byla jsem z toho vedle.

Nakonec jsem zavřela oči a brzy se propadla do říše snů

**

„Slečno Starková, chtěla jste, abych Váš informovala o konci schůze a ta právě skončila,” probudil mě hlas UI. Leknutím jsem nadskočila, ale pak jsem se zase uklidnila a rozdýchala to. Jenom F.R.I.D.A.Y., to nic.

Aniž bych něco řekla, seskočila jsem z postele a vyběhla nemotorně ke dveřím pokoje. Vzala jsem za kliku a vyběhla ze dveří nejrychleji, jak jsem uměla. Jenže to bych nebyla já, kdybych do někoho nevrazila natolik, že by se udržel na nohou.

Jenže dotyčný se udržel a chytl mě těsně před pádem. Měla jsem zavřené oči, tudíž jsem neviděla, kdo mě držel. Proto jsem opatrně otevřela oči a myslela si, že jsem měla iluzi. Ta podoba…na co sakra myslíš, když ten druhý tě už nechce!

„Jsi v pořádku?” zasmál se Johnny a pomohl na nohy. Cítila jsem, jak pomalu a jistě rudnu. Bylo mi tak trapně, že jsem vrazila zrovna do Storma. Proč ne třeba do Sama, nebo Thora!

„J-jo…jasně. Jen jsem měla dávat větší bacha, jelikož každý, s kým se vždycky srazím, skončí na zemi,” debilně jsem se zasmála. Na co myslíš, Cadenzo! On je jiný než ten, koho doopravdy miluješ. Přestaň si to namlouvat a přestaň se chovat jako idiot! Namlouval mi vnitřní hlas, ale já ho ignorovala.

„Vlastně jsem chtěl vědět, jak ti je. Nikdo mi poslední dobou nic neřekl a já nevěděl, kde tě najít,” pokrčil rameny a pustil mě. Já o krok ustoupila, ale pořád zůstala blízko. Proč to dělám?!

„Jak vidíš, jsem v pohodě,” odpověděla jsem bez náznaku nepohody. Johnny na to pouze kývl a rozhlédl se kolem sebe. Já to vzala jako konec konverzace a zamířila pryč, ale Storm mě včas zadržel.

„Chtěl jsem se ještě zeptat…jestli bys nechtěla…,” podrbal se na zátylku. „Se mnou dneska na večeři? Jenom z přátelského úhlu, aby sis nemyslela něco jinýho.” Zněl nervózně a zároveň i tak vypadal.

On mě zval na rande? Počkat! Řekl z přátelského úhlu, takže nic vážného, ale moje myšlenky hlasitě řvaly v mojí hlavě. Nevěřila jsem, že by to nebylo opravdové rande. Na takovým jsem byla sotva před třemi měsíci. Pokud nebyli mise apod.

„J-já nevím…,” cítila jsem, jak se nepatrně červenám a bylo mi to děsně trapný. Proč teď? Proč zrovna před ním?! Moje srdce přece už dávno patřilo jinýmu…i po rozchodu.

„Jsi roztomilá, když se červenáš,” konstatoval Johnny se zářivým úsměvem, který mě nakopl k tomu, abych řekla nevhodnou odpověď.

„Táhni,” sykla jsem podrážděně a uhnula na chvíli pohledem. Jenže ten se potom zničehonic otočil zpět na něj. Na kluka, který se tolik podobal Stevovi, ale jen vzhledem. Z psychického ohledu neměl z Capa nic.