Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

15.

*Steve*

Jakmile se porada rozpustila, rozhodl jsem se jít provětrat myšlenky ven. Chtěl jsem přestat pořád myslet na to, co Cadence stalo apod. Kdyby jo, tak by se můj život možná rozpadl, jako domek z karet. Všichni jsme byli na Cade citově zavázaný, tak každý to trauma prožíval zřejmě taky.

Domluvený plán začal od dnešního večera, neboli od nějakých devíti hodin. Po celou dobu a několik hodin budem nepřetržitě zavření v budově a sledovat kamery, či čekat na cokoliv, co by mohlo přijít. Prostě jsme čekali každou chvíli na nejhorší. 

Jelikož venku začalo přituhovat a to bylo teprve něco kolem pěti, vzal jsem si bundu na ven a vyšel z budovy. Ani jsem si nebral motorku, nebo auto. Prostě pěšky a to po ulicích NY. Mně to problém nedělalo. 

Zanedlouho jsem se dostal asi přes půlku města a našel přístaviště. Vlastně to bylo to, kde jsem původně cvičil svoje nově nalezené schopnosti od pokusů s toxiny. Jenže teď jsem ty schopnosti už neměl a raději jsem to nechal na Wandě a Visionovi. Nakonec...jsou v tom odborníci.

Ale na přístavišti stále ještě probíhaly nějaké práce. Např přepravování beden na nějaké lodě, dopravních aut a další. Občas mě kdekdo pozdravil, když šel kolem mě a já pozdrav opětoval polohlasem a krátkým kývnutím. Po té jsem se vydal zpět k věži, abych dorazil včas.

Sáhl jsem při cestě do kapsy u bundy a podíval se na mobilu, kolik bylo. Bylo skoro sedm hodin. Z krátké procházky se to malinko přetáhlo, ale nevadilo mi to. Konečně jsem se chvíli cítil uvolněný a pouze přemýšlel nad starými časy, než jsem skončil u ledu, než jsem ztratil Buckyho, Peggy a další, co jsem měl rád.

Zbývaly mi dvě hodiny volnosti. Pak již musím nastoupit do práce. Proto jsem se přidal do kroku, abych to stihl zpět přes polovinu města, jako předtím. New York malý zrovna nebyl. 

Když jsem v Manhattanu, mířil jsem k věži Avengers, ale něco mě zarazilo. Z jednoho z obchodů z ulice vycházela nějaká, která na první pohled vypadala úplně normálně, jenže mě to přišlo podezřelé. 

Tmavě hnědá mikina, kšilt na hlavě daný víc do čela, delší hnědé vlasy a jedna ruka byla...z kovu?! 

Okamžitě jsem se zastavil a ztuhl na místě. Nechtělo se mi věřit, že jsem ho opravdu viděl. Myslel jsem, že jsem jen unavený z toho, jak jsem toho moc nenaspal, jenže on tam pořád byl. Žádný blud, který by se mi jen míhal před očima.

Viděl jsem Buckyho, ale v podobě, co z něj udělala Hydra. Takový, jak se mnou naposledy bojoval ve Washingtonu D.C. a taky, než mě zachránil. Taky jsem se s tím dlouho snažil vypořádat a přejít přes to, jenže teď to nastalo s Cadence. Došlo, že jestli jí budu chtít ještě někdy vidět, tak na to nesmím spěchat. 

Teď mi šlo o něco jiného. Bucky se mezi ostatními choval normálně a nikdo nevnímal jeho rozdíl od všech. Zdálo se, že už pod vlivem Hydry nebyl, co bylo vlastně dobře. 

I přes to, co se stalo po posledním setkání, jsem se rozhodl za ním jít. Přece jen bych to nebyl já. Dělal jsem to vždycky, i když by mi za to hrozilo víc, než jen týden v nemocnici, stehy a mnoho dalšího. 

Zatímco on šel klidně mezi lidmi s rukama zabořenýma v kapsách, já se snažil dostat skrz lidi za ním, i když mě od něj dělilo tak deset metrů. Nehodlal jsem naše znovu setkání řešit tady. Bylo by to možná divné a proto jsem si počkal na vhodnou chvíli na správném místě, i když byla úplně na jinou stranu, než byla věž.

Brzy se mi povedlo ho dohnat a taky tam nebylo zrovna moc lidí, abych přiváděl nějak moc pozornosti. Začal jsem vykonávat svůj provizorní plán. Přiblížil jsem se k němu natolik, že nás dělil jen metr, řekl jsem jeho jméno a zkusil ho zastavit svojí rukou na jeho rameni.