Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

27.

*Cadence*

Šílená bolest hlavy, protestující žaludek a taky bolest celé ruky mě probrali po nějaké době a já doufala, že to byl jen sen. Pouze pitomý sen o tom, jak jsem se pohádala se svým přítelem a potom viděla vojáky Hydry, jak pomáhali Doomovi v útěku z vězení. Fakt jsem si přála, aby to byla noční můra, ale jakmile jsem otevřela oči a pokusila se posadit, zavázaná ruka v sádře mě vyvedla z omylu. Byla to realita...

Neměla jsem sebemenší ponětí o tom, kde jsem byla až do doby, než jsem se rozhlédla po místnosti. Byla nemocniční a já ležela v nemocniční posteli. Jenže ty okna mi potvrdily, že jsem nebyla v nemocnici, což mě nemálo potěšilo. Tvar oken mě utvrdil v tom, že tohle byl jeden z pokojů v Avengers Tower.

Konečně doma. Pomyslela jsem si a oddechla si úlevou. Jenže pak moje bolest v pravé paži nastala znovu. Záviděla jsem Buckymu tu kovovou, protože v ní určitě necítil bolest. Přišli mi to strašně nefér vůči mně i ostatním. Každý má vždy nějaké to ale.

„Dobré ráno, slečno Starková. Mám informovat pana Starka o tom, že jste již vzhůru?" ozvala se ze zdí F.R.I.D.A.Y., ale já se nevyděsila. Byla jsem na její přepadovky už zvyklá a neřešila jsem to. Nijak jsem s Tonym teď mluvit nechtěla. Vlastně mě taky napadlo, co se stalo potom, co mě i Steva Doctor Doom uvedl do mdlob. Zarazilo mě to.

„Raději ne," odmítla jsem a opřela se zády hluboko do bílých péřových polštářů za mnou. Odpovědi jsem se už nedočkala a to bylo možná dobře. Stále jsem byla unavená a cítila se nezvykle slabá. Přišlo mi to divné, ale tolik jsem do toho nerýpala. Zkusila jsem ještě s klidem zavřít oči a odpočívat, ale zavrzaly dveře od pokoje a já myslela, že vyletím z kůže.

Bleskově jsem znovu otevřela oči a podívala se po dveřích, u kterých stála zaskočená Natasha se sklenicí vody v rukou. Chvíli jsme se takhle na sebe dívaly a potom se Nat jako první odhodlala pohnout z místa.

„To je náhoda. Zrovna jsem tě šla zkusit probrat a zkontrolovat tě, jak ti je," pousmála se a odložila sklenku na noční stolek vedle postele. Já přikývla a uvolnila Tashe místo, aby si mohla sednout na postel ke mně.

„Jak se cítíš?" starala se a její úsměv vymizel. Rozlil se mi tělem nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco velmi špatného, ale nebude mi chtít o tom říct. Počítala jsem s tím, tak jsem se ani neptala a vyhověla jí.

„Mám závratě, můj žaludek je jak na vodě a ruka bolí víc jak hlava," odvětila jsem zcela bez zájmu a Natasha nad každou odpovědí kývala souhlasně hlavou, jakoby si v mysli procházela nějaký seznam a právě si odškrtávala splněné úlohy.

„Jako u všech, takže nic nového, ale stejně sem raději za tebou ještě pošlu Bruce," řekla, když mi položila dlaň její ruky na čelo, jakoby kontrolovala, zda bych měla teplotu a potom ji dala zase pryč. Potom se otočila k nočnímu stolku a otevřela z něj šuplík, kde byly nějaké léky. Vyndala nějaké prášky, z nich vyjmula jeden a potom i se sklenicí mi jej podala.

„Na. Tady máš něco na tu hlavu, aby se ti srovnala," mrkla na mě a já si vzala prvně prášek levou rukou a dala si ho do pusy. Po té od ní převzala sklenici s vodou a zapila lék. Když jsem polkla, vrátila jsem agentce poloprázdnou sklenici s vodou.

„Co se stalo? Pamatuju si fakt jen málo, jakoby mě někdo uhodil něčím hodně tvrdým do hlavy," chytla jsem se za hlavu, kde mě to zrovna začalo pálit. Neměla jsem náladu na vtipkování, když šlo o marod. Ten jsem přímo nenáviděla.

Natasha mezitím odložila sklenici s vodou zpět na stolek a otočila se na mě s nejistým pohledem. Ten mě vyvedl z jistoty, že by mohlo být ještě něco normální. Začala jsem pochybovat a to byla v mým ohledu vždy katastrofa.