Sjednocení legend • Avengers [2] ✓

20.

*Cadence*

Jak se to mohlo stát. Skončila jsem za mřížemi jako zločinec společně v jedné cele s Johnnym i Peterem, který za celou dobu ani nic neřekli. Já seděla v rohu, jak jsem to měla úplně poprvé na helicarrieru. Úplně se mi to všechno živě vybavovalo. Jak mě nikdo nenáviděl. Každý se mě bál a mnoho dalšího. 

Už uběhly nějaký tři hodiny od toho, co nás sem přivezli. Doufala jsem, že si Tony prosadí svoje a pustí mě, ale zároveň mi bylo líto těch dvou. Nemohla jsem je tam jen tak nechat. Vždyť nic neudělali. Bojovali taky dobrou stranu, tak kde byl háček? 

„Starková, chce si s Vámi promluvit ředitel SHIELDu," přišel k cele nějaký mladší agent, co vypadal jako začátečník. Asi taky byl. Už mě ani neoslovoval agentko. Kam ten svět dospěl? Doufala jsem v trochu slušnosti, ale tady se jí nedočkám. Flákala jsem se, tak teď budu pykat. Co se dá dělat.

„Aha a o čem? Třeba o tom, jak si mě tady bude denně vychutnávat, dávat mi do jídla hřebíky a potom se dívat, jak se to snažím jíst? Ne, díky," mávla jsem nad tím rukou zabodla se očima do země před sebou. Neměla jsem zájem mluvit s naším pirátem bez papouška. Nesnášel mě a ani to nemusel nijak naznačovat či říkat. Znala jsem ho až moc dobře.

„Věděl, že to řeknete. Chtěl Vás taky proto ještě uvědomit o tom, že to bylo na požádání Kapitána Rogerse, ale jestli nechcete...," začal mířit jinam a já vytřeštila oči. Cože?! Takže Stevie ho ukecal? Aspoň konečně udělal něco užitečnýho. Dočkala jsem se ještě před smrtí. Jak milé.

Neměla jsem jen vztek na říďu, ale i na Avengera, že mě sem nechal vůbec strčit. Divím se, že ještě žije. Spoléhala jsem, že na něj táta už dávno vyjede, ale oblečený v brnění. To by tak strašný ještě nebylo. Horší by bylo se setkat se všemi obleky najednou, co má doma v dílně. To bych teprve měla opravdu strach.

„Nepovídej. Tak to chci vidět," zněla jsem ironicky, čímž bych odradila kohokoliv, ale agent se zdál být vytrvalí. My jako vězni jsme měli jednu smůlu. Cela byla vybavená ochranným mechanizmem a citlivá na jakékoliv schopnosti vězně, takže kdyby někdo z nás tří něco udělal, dostanem pořádný elektrický výboj do těla jako ponaučení, že nemáme ničit Furyho parádní věznice. 

Už jsme pouta na rukou neměli a to bylo lepší, protože když nám při příchodu dali jídlo, hodili jsme ho agentům na hlavy. To jsme se teprve pak nasmáli, když nás sem zavřeli. Genetika Starků se mi projevila mnohem víc, než jsem poslední dobou chtěla, ale nevadilo mi to. Aspoň se kolem cel nikdo náhodou neochomýtal, aby nás kontroloval. Měli nás na kamerkách. 

„To nebude problém," řekl agent a pozvedl jednu ruku, v které měl stejná pouta, jako předtím. Já se nezalekla. Bylo mi jasné, že mi je později stejně sundají. Zvedla jsem se ze země a vydala se k východu, ale ocitla se mi na rameni něčí ruka. Byla Peterova.

Otočila jsem se zaskočeně na něj a uviděla ustaraný výraz mladšího kluka, než jsem byla já. O něco málo, ale byli jsme kamarádi. Společně vyšli vysokou a teď skončili v SHIELDským vězení s bývalým členem Fantastické čtyřky. 

„Jen řeknu jednookýmu říďovi pár věcí a hned se zase vrátím. Nic se mi nestane," snažila jsem se znít přesvědčivě a taky se ještě pousmála. Hned na to Peter sklopil oči k zemi a s přikývnutím jeho ruka sjela z mého ramene dolů a ustoupil ode mě, abych mohla odejít. 

Přešla jsem už s vážným pohledem ke dveřím cely, kterou agent otevřel a já vyšla ven. Nasadil mi pouta na ruce, ale tentokrát vepředu, aby mi je nesvazoval za zády, což mě trochu potěšilo. Hned na to mě začal odvádět mimo místnost s věznicemi, kde byl i Doctor Doom, zajatý vědec a další, které jsem neznala.